Knihy o Harrym Potterovi jsou mimořádně efektivní coby detektivky. Jsou to také fantasy knihy, ale pod fantastickým prostředím se skrývá příběh o dedukci, výsleších a shromažďování stop. A jsou to účinné záhady, protože jsou férové.

Rowlingová nepodvádí. Všechny indicie si čtenář může poskládat sám, pokud dává dostatečně pozor. Hodně nedávných detektivek se ovšem od tohoto přístupu odklání. Víte, záhady jsou především o kladení otázek a následném dávání odpovědí.

A pokud se příliš soustředíte na jedno nebo druhé, dostáváte se do problémů. J. J. Abrams je proslulý termínem mystery box, stylem vyprávění, který zdůrazňuje étos tajemna, nutí diváky klást otázky a zároveň téměř donekonečna odkládá výplatu.

Například ve filmu Síla se probouzí nás nutí přemýšlet o tom, kdo jsou rodiče Rey, přestože v době natáčení filmu nikdo odpověď neznal. To je pravděpodobně největší důvod, proč se někteří fanoušci cítili u Posledního z Jediů podvedeni. Nebyla to férová hra. Na druhé straně spektra máte scény, jako je Pes baskervillský ze série Sherlock a tento monolog:

„Ano. Proč nezačneme? Co s nimi? On ji pohostí jídlem, ale jeho vlastní porce je malá. To znamená, že na ni chce udělat dojem a snaží se šetřit na vlastním jídle. Možná jen nemá hlad. Ne. Předkrm na malém talíři. On je prakticky Ona možná dojedla svou pavlovu. Kdyby ho pohostila, dal by si tolik, kolik by chtěl. Má hlad, jasný.“

Nikdo z vás by to podle stavu jeho manžet a bot nepoznal.

Tak, Sherlock je seriál, který mě bavil, ale málokdy jako detektivka. V seriálu je tolik scén, které nám říkají, jak je Sherlock inteligentní, ale nemáme šanci si sami něco odvodit. Jsou tu jen odpovědi. Vidíte? Jsem chytrý.

Harry Potter se mnohem více podobá klasickým příběhům Sherlocka Holmese. Dokonale to vyvažuje, vypráví záhady, které jsou řešitelné, aniž by byly zřejmé. Ale to je přístup. Ve skutečnosti nás zajímá, jak to Rowlingová dělá. Jak v knize skrýváte stopy, když čtenáři uvidí každé vaše slovo.

Občas nejasné

Když jsem s tímhle tématem začínal, měl jsem sklon k tomu, že filmy mají oproti psanému slovu obrovskou výhodu, pokud jde o skrývání stop. Ve filmu Šestý smysl, pozor, spoiler, je skutečnost, že postava Bruce Willise je mrtvá, předznamenána mnoha způsoby.

Často tím, že se něco neděje, například tím, že s ním nikdo nemluví nebo ho nebere na vědomí. Všechny tyto indicie fungují knižně dobře vizuálně, ale v próze by se skrývaly hůře. Zjistil jsem však, že někdy je tomu i naopak.

V beletrii neexistuje nic, aniž by to tam autor vložil, a Rowlingová dokáže jen několika neurčitými větami skrýt před čtenářem informace na místech, kde to filmy nedokážou. Například ve třetí knize je jednou ze záhad, že profesor Lupin je vlkodlak, a jednou z nápověd je, když Lupin čelí bubákovi, tvorovi, který se mění v cokoli, čeho se nejvíc bojíte.

Promění se ve stříbřitě bílou kouli visící ve vzduchu. Když se podíváte na film, vidíte jasně Měsíc v mracích. Čtenáře tak stojí více úsilí, aby přišel na to, že Lupin je pryč z Měsíce v knihách, než ve filmu.

Němý viník

Rowlingová také pravidelně bagatelizuje klíčovou postavu záhady tím, že ji vyloučí z dialogu. Ve druhé knize se ukáže, že to byla Ginny, kdo otevřel Tajemnou komnatu, když byla pod Voldemortovou kontrolou. Nikdy ji z toho nepodezíráme, protože nikdy pořádně nepromluví.

V knize se často dozvíme, jak se jí daří, nikdy ne dobře, ale vždy je to v kontextu výčtu toho, jak se všichni vyrovnávají s nedávnými traumatickými událostmi. Ve filmu to tak dobře nefunguje, protože film nám nemůže sdělit její vnitřní myšlenky, aniž by se tato hra vyšla najevo.

Místo toho se nám tedy dostane jen jakoby jednoho prostřihu na ni s prázdným výrazem a pak jednoho záběru, kdy se tváří provinile, což je jasné prozrazení. Když už jsme u Ginny, dalším skvělým způsobem, jak skrýt stopy, je pohřbít je v seznamu a pak od nich špatně odvést pozornost.

Pohřbené stopy

Rowlingová to dělá neustále. Klíčovou stopou ve druhé knize je, že Ginny nosí do školy deník. První zmínka o tom přichází v komickém výčtu všech dětí Weasleyových, které zapomínají věci doma. Předpokládáme tedy, že je zde kvůli vtipu.

Podobný případ pohřbívání scénických nápověd a hromady dalších informací se zde vyskytuje i ve třetí knize, když dvojčata vyprávějí Harrymu o všech průchodech z Bradavic. Jeden nepoužívají, protože před vchodem je Vrba mlátička.

Podobně když tým náhodou narazí na viteál při úklidu Siriusova domu v páté knize. V šesté Harry najde další viteál, aniž by o tom věděl, konkrétně tiáru.. V páté knize je Brodrick Bode během pobytu v nemocnici zavražděn vnímající rostlinou. Příchod rostliny skutečně vidíme, ale je tu i výrazný kalendář, který s ní přichází, takže se na rostlinu příliš nesoustředíme, a pak Rowlingová hned odvede naši pozornost k něčemu, co nás napjatě zajímá. Tedy k Nevillovým rodičům, o kterých jsme hodně slyšeli, ale ještě je neviděli.

Tímto způsobem se zde naše pozornost příliš nezdržuje.

Velkou výhodou této série, která je fantasy mysteriózní sérií, je, že fantasy prvky poskytují spoustu různých scénických dekorací, které mohou zakrýt nápovědy. Většina těchto věcí je v kontextu záhady zbytečná, i když v jiných částech děje jsou nesmírně užitečné.

Popisy

Ale i když je svět Harryho Pottera pozoruhodně rozmanitý ve všech věcech, které svět dokreslují, něco, co zůstává konzistentní a drží nás při zemi, jsou fyzické popisy postav.

Zde je test. Dám vám tři popisy tří různých postav a dám vám vteřinu na to, abyste uhodli, kdo to je.

Kořínky mastných vlasů

Bledá tvář.

Brýle, které jí zvětšují oči.

Dobře, takže odpovědi jsou Snape, Draco a Trelawney.

Jestli jste některou z nich trefili správně, je to úžasné. Vždyť se nad tím zamyslete, už je to nejspíš několik let, co jste četli knihy, a stačí pár slov popisu a hned vám v hlavě naskočí fiktivní postava z doslova tisícového vesmíru, a to všechno díky opakování.

Rowlingová nikdy nevynechá příležitost zmínit charakteristický fyzický popis postavy.

Takže když z místnosti vyběhne postava s huňatými hnědými vlasy, víme, že je to Hermiona. Pokud má někdo na očích půlměsíční brýle, je to vždycky Brumbál. Žena s obličejem podobným žábě je vždy Umbridgeová.

Důvod, proč je to při vytváření tajemného příběhu užitečné, je ten, že Rowlingová může postavu skrýt, kdykoli se jí zachce, a přitom je pro čtenáře férovou hrou přijít na to, kdo to je. V páté knize Harry omylem rozbije křišťálovou kouli s proroctvím uvnitř. Objeví se přízračná postava ženy s očima zvětšenýma brýlemi. Harry si myslí, že ji poznává, ale potvrdí to až jeho rozhovor s Brumbálem o třicet stránek později.

Pozorný čtenář však již pozná, že jde o Trelawneyovou, a užije si, když se později ukáže, že měl pravdu. Rowlingová tedy pomocí chytrých popisů, utlumených pachatelů, zakopaných stop a jistého popisu vypráví záhadné příběhy, které jsou řešitelné a jejichž čtení je neuvěřitelně uspokojivé od začátku do konce.

A pokud hledáte důvody, proč tyto romány zaujaly tolik milionů mladých čtenářů, zařadil bych to někam na začátek seznamu.

Zdroj: JustWrite