Otázka: Jak mohu dosáhnout toho, aby dialog vypadal naprosto přirozeně?
Expozice versus podtext
Když dialogy působí nepřirozeně, je to většinou proto, že se do něj snažíte navázat expozici. To, více než jakákoli další příčina, vytváří pocit umělosti. Když postavy říkají věci, aby o něčem přesvědčily čtenáře, který je může „náhodně“ zaslechnout. Jde o některé biografické skutečnosti.
Například: „Od doby, kdy jsem jako dítě poprvé přišel na oslavu, vždycky jsem měl tenhle strašný pocit, že se na mě lidi budou dívat a já si to budu jasně uvědomovat. A teď je mi 30 a uvědomuju si, že právě tohle mě nutí dělat….bla bla bla…“
Ten obsáhlý proud informací, který popisuje postavu a její historii, takže se to může čtenáře dovědět. Právě to způsobuje, že dialog zní naprosto nepřirozeně.
Když působí přirozeně, je to většinou způsobeno přítomnosti podtextu než mluvením o vnitřních pocitech. Postava se chová určitým způsobem, takže čtenář může skrze text vidět ten podtext. A získá povědomí o tom, že je ta postava lehce vyvedena z míry.
Jedním z klíčů, které podle mě vedou k přirozenosti textu, je to, když postava říká jednu věc, ale existuje tam další sdělení mezi řádky, nebo aspoň silnější rozsah toho, co skutečně říká.
To je jedna věc.
Přirozený dialog je většinou forma taktiky, skrze kterou se postava snaží získat to, co chce, zatímco se v ní prohání spousta dalších myšlenek.
Dobré ucho na dialogy
Dalším postupem pro přirozený dialog je mít pro něj zkrátka ucho a dobře poslouchat, jak lidé reálně mluví. Pro tohle není žádná náhražka než poslouchání. Jděte si sednout do MHD nebo kavárny, poslouchejte konverzaci s kamarádem. Nějakou částí svého vědomí si ji tak nějak nahrávejte. Buďte si zkrátka vědomi toho, jak skutečné rozhovory vypadají.
Krom toho dávejte pozor tak na to, jak lidé různého zázemí, ražení a povah mluví odlišným způsobem. Po nějaké dob budete moci rozeznat tempo, fráze, rytmus řeči a další okolnosti. Na základě toho můžete pak i v psaném dialogu vytvořit určitou míru naturalismu.
Když ale nasloucháte například Tennessee Williamsovi a jeho typu dialogů a pak třeba Haroldu Pinterovi zjistíte jednu věc. Oba píšou tak, že postavy zní naprosto přirozeně, současně se ale dialogy obou autorů výrazně liší.
Kontext a soubor postav
V každé situaci více postav existuje kontext, který způsobuje, že lidé mluví nějakým způsobem. A hlavní starostí tak není ani přirozenost promluvy, ale její uvěřitelnost. Tedy to, že čtenáři bez problémů uvěří tomu, že postava na tomhle místě a za těchto okolností bude mluvit právě takovým způsobem.
Klíčem je tedy spíš mít několik postav v určitém stylu. Každá mluví způsobem pro ni jedinečným, současně je taky součástí světa a příběhu. A když přepnete z žánru do žánru, z komedie do dramatu, z akce do rodinných příběhů, z romance do kriminálky, tak každý z těch světů má naprosto odlišnou poptávku v ohledech stylu řeči pro veškeré zúčastněné postavy.
A u mnoha vynikajících autorů by dialogy zněly naprosto uměle v momentě, kdy je budete číst mimo kontext. Jakmile je čtete na jejich místa uvnitř okolností, pak jsou naprosto přirozené.
Pokud jde o realističnost nebo důvěryhodnost, vždycky si uvědomte, že je to umění, takže je to všechno do nějaké míry umělé. Naturalismus je jen další ze stylů, neznamená však nutně přesné kopírování života.
0 komentáøù