Neustále dostávám dotazy ohledně intuitivního psaní.
Michaele, ty píšeš naprosto bez osnovy. Jak se ti to daří a jak to děláš? Jak přemýšlíš o tomhle?
Takže některé hlavní otázky ohledně pantsingu (psaní bez osnovy), které dostávám.
(promo na Pocket Guide to Pantsing)
Kolik plánování než předpříprav dělám při psaní svých knih? Tedy bez osnov, protože píšu bez jakékoli struktury
Jediné, co udělám, je, že se dostanu do bodu, kdy vím, jaká bude první scéna. A to je vždycky hrdina, který naráží na nějaký problém. To je všechno. Kde je hrdina, kde se nachází, jak se ohledně toho cítí a s jakým problémem se potřebuje vyrovnat.
To je jediná věc, kterou si v takovém momentě dovolím vidět. Jasně, můžu mít jasno ohledně dalších věcí, jako třeba kdo bude zrovna záporák, kdo budou podpůrné postavy. Můžu mít v hlavě nějaké další scény ze stejného příběhu, ale reálně nevím, co dalšího se stane kromě téhle scény s hrdinou a jeho problémem.
A to je jediná příprava, kterou reálně provádím.
S jakými problémovými místy se při psaní bez osnovy setkáváš a jak to řešíš?
Nedávno jsem rozebíral, jak překonat první třetinu jakékoli knihy. A časem jsem zjistil, že je to právě první třetina, tedy asi 25 – 35 % knihy, kdy prostě nevidíte nic dalšího. Jen tak naprázdno bzučíte, už jste se dostali přes počáteční nadšení a najednou vrazíte do zdi.
Nevíte, co se se stane dál, nevidíte další scény, začíná panika a taky se ptáte sami sebe, jestli má vůbec cenu pokračovat. A hodně lidem nedochází, že je to naprosto normální součást jakéhokoli tvůrčího procesu. Tohle je místo, kde se zasekne opravdu hodně lidí.
Jak mám vědět, jak dlouhé to celé bude, když nemám osnovu?
Odpověď první, nevím. Odpověď druhá, vůbec mi to nevadí. Další část je, že tohle je hrozně těžká část pro mnoho autorů, hlavně pro ty, kteří nikdy předtím bez osnovy nepsali. Je potřeba, aby tuhle potřebu opustili. Protože nás hodně zdrojů učí, že tohle máme vědět, že musíme vědět, jak bude ta kniha dlouhá. A že pokud se do nějakého rozsahu nevejdeme, tak na to čtenáři nepřistoupí.
Tohle zkrátka není pravda. Sednu si a píšu román. Prostě jen sedím a píšu. Dopíšu to, a co mám a jak to mám, tak to prostě je. Téměř vždycky, v 9 případech z 10, skončím někde mezi 40 000 – 50 000 slovy. Někdy je to trochu víc, někdy míň, ale je mi to jedno. Pořád to vydám a pořád tomu budu říkat román, dokud to má víc jak 30 000 slov.
Lidé s tím nemusí souhlasit, jenže čtenáři mi nikdy neposílali komentáře ohledně délky příběhu. A to bude nejspíš platit i u vás. Jediné, co je reálně zajímá, je, jestli je ten příběh kompletní. Pokud je kompletní a vy jste odvedli maximum, pak je to naprosto v pořádku, pokud jsou některé vaše romány kratší než ostatní. Protože nakonec jde o postavy.
0 komentáøù