„Není nad původnost,
každý po ní touží;
lidé chodí přes most,
to já půjdu louží.“
Karel Havlíček Borovský
Moderátor: Chci se vás na něco zeptat. Tohle je obecně o pravidlech.
Robert: Zaprvé, žádná tu nejsou, okey? Nic z toho, co vám říkám, neříká, že to musíte dělat tímhle způsobem. To je pravidlo musíš to dělat tímhle způsobem. Já vás neučím pravidla, jednoduše předkládám formy. Principy a konvence, ale to není pravidlo.
Moderátor: Tohle je přesně to, co jsem se naučil o vaší knize. Ale chtěl jsem se stejně zeptat. Co když chce někdo porušit tyhle základní principy, jen aby měl třeba větší volnost nebo něco? Nevím. Například jsme mluvili o ochotě hlavních postav. A když je tu někdo, kdo píše třeba film o někom, kdo nemá žádnou ochotu k ničemu a je to současně síla té postavy. Tak tohle by byla věc, kterou můžeme uplatnit na každý takový princip.
Robert: Ano. Ano, ten zmíněný film je antistrukturový. Antistrukturovost je volba. Klasický design příběhu má protagonistu, kterému o něco jde a je k něčemu odhodlaný. Minimalismus má svévolného protagonistu, vnitřně svévolného, ale navenek zdánlivě pasivního. Antristruktura může mít naprosto pasivního hrdinu, navenek i vnitřně. Nebo může mít hrdinu, který je až posedle aktivní, ale naprosto chaotickým způsobem.
Takže místo jednoho objektu touhy jich může mít třeba 30 a prostě kolem nich jen náhodně pobíhají. A při antistruktuře můžete vzít jakýkoli princip z klasického designu a postavit ho na hlavu, udělat s ním přesný opak. Jak jsem včera řekl na přednášce, všechny otázky, které začínají Mohl by, jsou zodpovězeny s určitě.
Otázkou tedy není, zda je možné to takto udělat. Samozřejmě, že to takhle můžete udělat. Otázkou je proč, proč to tak dělám. A řekl jsem také, že když je to upřímné, když té postavě věříte v jejím světě a opravdu chcete použít tu antistrukturu, tedy techniku k vyjádření něčeho, čemu naprosto věříte, jděte do toho.
Můžeme se hádat o tom, jestli je Osm a půl mistrovský kousek chaotických tužeb, nebo jen o dítěti, které jde odnikud nikam. Před čím ale varuju je chtít opak. Tedy mít postavu, který je bez jakékoli touhy jen proto, aby ji neměla, aby to bylo odlišné.
Pokud jdete po tomhle, tedy chcete jen přitáhnout pozornost na vaše podivnosti, tak to z vás dělá umělce, protože to neděláte způsobem, jakým to udělali ostatní. Podle mě to ale není žádný úspěch. Nejen, že to není upřímně, ale také to nevyžaduje žádný talent. Každé dítě umí polámat svoje hračky. Každý to umí udělat vzhůru nohama. To nevyžaduje jakoukoli tvořivost. Prostě se jen podíváte na způsob, jak je to děláno normálně a uděláte to nenormálně.
Pokaždé, když stojíte před takovouto volbou, zeptáte se, co by dělala Harold Pinter? A pak uděláte opak. Pokud je to ale za účelem vyjádření něčeho opravdu krásného a skutečně hlubokého, a právě takhle se vám to podaří, tak samozřejmě není problém.
0 komentáøù