Možná jste se při odmítnutí vašeho rukopisu už setkali s tím, že editor necítil propojení s vaší hlavní postavou. Tohle je opravdu častý problém, existuje ale poměrně přímý důvod, proč se lidem nedaří s vaší hlavní postavou propojit. A obvykle je kámen úrazu v tom, jak je postava představena.

Pasivita hlavní postavy

Jeden z běžných problémů představení postavy je, že je postava sama o sobě pasivní. Odehrává se sice nějaký konflikt, ale postava v něm není zapojena. Jen ho sleduje jako vnější pozorovatel. To působí problém, protože čtenář chce být v konfliktu a příběhu zapojen, chtějí se cítit, jako že jsou právě tam, uprostřed té bitvy. Že oni jsou tím člověkem, který tenhle konflikt řeší. Chtějí se s postavou propojit a octnout se přímo na jeho pozici.

Takže pokud postava sedí jen na nějaké vedlejší koleji a pouze pozoruje dění, které zahrnuje další postavy, bude si čtenář přát, aby mohl ten příběh číst z jiné perspektivy. Dokonce i perspektiva hlavního záporáka je zajímavější, než pozice někoho na kraji.

Představení pomocí stížnosti

Druhým obvyklým problémem je, že je postavena představena pomocí toho, že si na něco ztěžuje. Mluví o tom, co je špatně na jejich životě, o všech svých problémech, proč je všechno nefér a proč jsou tak nešťastní. Jenže je opravdu velmi těžké propojit se s postavou, která si právě na všechno ztěžuje. Nemáme rádi postavy, které fňukají, máme rádi ty silné, které se problémům postaví a nějak si s nimi poradí.

Sedím a dloubu se v nose

Třetím nefunkčním způsobem je představit postavu tak, že sedí někde bokem a přemýšlí o věcech. Ve většině takových případů postava pije kávu nebo něco jí, případně se kouká z okna. Může taky kouřit cigaretu a popíjet. Jenže jen tak sedí, nic nedělá a není součástí žádného konfliktu, dost možná součástí žádné konverzace. Prostě jen přemýšlí, často o věcech, které autor potřebuje pokrýt kvůli čtenáři. Tedy to, jak postava vypadá, jaké problémy v životě má, osobnost a minulost, možností je víc.

Dlení postavy v minulosti

Předchozí bod dost prakticky navádí k tomuhle, tedy postavě, která se hrozně zaobírá svou minulostí. Případně vypravěč, který hrozně dlouho vypráví o minulosti, tedy o všem, co postavu potkalo ještě před začátkem tohoto příběhu. Tohle moc nefunguje, protože čtenář chce být vržen přímo do příběhu a chce se účastnit něčeho zajímavého.

A i když je historie postavy důležitým prvkem, pro čtenáře je ale obtížné zajímat se o historii postavy ještě předtím, než se začne z nějakého důvodu zajímat přímo o postavu. Proto je vždycky lepší si historii schovat na později a rovnou hodit postavu do děje.

Jak to tedy provést?

Když jsme rozebrali postupy, jak to nedělat, pojďme projít ty nejlepší způsoby, jak postavu představit.

Hlavní věc, kterou mějte na paměti, je, aby, čtenář cítil, že příběh je opravdu příběhem postavy. Nesmí vzniknout ani stopa pochybnosti o tom, že příběh je příběhem téhle postavy, že je to výborný příběh a že se vyplatí o něj zajímat a číst ho.

Proto je potřeba postavu představit jako součástí nějakého konfliktu, jako hybnou sílu. Je potřebná existence problému, který jde proti postavě a komplikuje jí něco, co sama chce. V zásadě ani nezáleží na tom, jestli to postava zvládne nebo ne. Podstatné je, aby čtenář viděl, že se snaží, že je proaktivní a že ten příběh utáhne. Což je něco, co je zajímavé číst od začátku až do konce.

Je také dobrý nápad představit záhy ty nejlepší i nejhorší vlastnosti vaší postavy. Pozitiva budou něco, co postavě pomůže na její cestě k cíli. Negativní vlastnosti ji zase ukážou jako realistickou, nikoli zcela dokonalou. Negativní vlastnosti jsou většinou něco, co postava během příběhu nějakou překoná, takže se v ní odehraje nějaký vývoj.

Zdroj: EllenBrock