„Takže rozumím konceptu slibů a plnění. Hm, můžete na začátku knihy něco slíbit a pak příběh obrátit naruby a dodat něco úplně jiného?“

Je to hrozně nebezpečné. Můžete v zásadě udělat cokoli. Je to tak nebezpečné. Tady je příklad proč. Existuje autor, který, vydal knihu ve stejné době, kdy jsem já vydal Elantris. Oba jsme to vydali u podobných nakladatelů. Měli jsme zhruba stejný tlak a tak podobně.

A jeho série se nerozjela a moje kariéra ano. Jednou jsem s ním mluvil, moc milý chlapík. A on řekl: „Víte, snažil jsem se přijít na to, proč? Co jsme udělali jinak? Co se stalo?“ A já jsem vlastně četl nějakou jeho knihu. A řekl jsem, no myslím, že je to proto, že vaše fantasy kniha je příliš obecná.

Mám pocit, že trh s fantasy se posunul dál, než o co se snažil on. Byla to tradiční výpravná fantasy s tradičními fantasy rasami. A tradiční předmět honby, víte, říká se tomu MacGuffin. Víte, je tu předmět moci, který potřebujeme najít či objevit a pak s jeho pomocí zachránit svět.

Bylo to hodně podle fantasy z poloviny 80. let. A to jsem mu řekl.

On na to: „Ale víte, to je právě ono. O tom moje kniha není. Moje kniha, když se dostanete do tří čtvrtin, zjistíte, že všechna ta klišé byla záměrně zahrána, aby vás uvedla do takového pocitu bezpečí, víte. A pak to všechno postavím na hlavu a změní se to v takovou postmoderní věc, jako jste to udělal s Mistborn, kde je všechno, co víte o těch rysech a všech těch věcech. Že si toho nikdo nevšiml. To je to.“

Pak jsem o tom hodně přemýšlel. A uvědomil jsem si, co se tam děje. Řekněme, že milujete klasické fantasy ve stylu 80. let a vzali jste si tu knihu. Jaká by byla vaše reakce na ni?

„Tohle jsem nečekal.“

Ano. Dali mi spoustu slibů. Přečetla jsem tři čtvrtiny knihy a pak je všechny zničili tím, že mi zabili hlavního hrdinu a podobně. Nevím, jestli se to stalo, ale víte, lidé, kteří milují postmoderní fantasy, jaká bude jejich reakce?

„Tuhle část nechápu.“

Tak daleko se nedostanou. Odloží to jako já, protože je to nudí. Tím nechci říct, že to nejde. Dá se to udělat. Hra Into the woods je to v podstatě tohle, že? Viděli jste Into the Woods? Um, její první polovina je hromada pohádek a děj se prolíná.

A v druhé polovině se všechno strašně pokazí a všichni umřou. Přeháním. Je to velmi, velmi rozporuplná hra. Někteří lidé ji milují. Spousta lidí ji kvůli tomu nenávidí.

Ale když to funguje, může to být geniální. Ale musíš být opatrný, dobře? Řekl bych, že s podkopáním těch tropů čekal příliš dlouho a nepověsil na ně dostatečně brzo výstražnou lucernu.

Několik kapitoly ukáže vaše sliby. Následuje Počkejte chvíli, tady opravdu něco nehraje. Tohle je úplně jiné, než jsem čekal. Svatá prostoto, to mi vyrazilo dech. Hm, takhle nějak vypadal film Matrix.

Pokud jste o něm předtím nic nevěděli, bylo to docela v pohodě. Říkali jste si, Aha, tohle bude nějaká, víte, hackerská show o hackerovi. A pak, Aha, ne, je to v podstatě sci-fi, epická fantasy revoluce, příběh s kung-fu. a ten kopanec do obličeje opravdu fungoval na, hodně lidí v tom filmu.

A to proto, že si myslím, že se nedrželi těch, těch rysů příliš dlouho. Převrátili je dostatečně rychle. Teď se mi zdálo, že jsi k tomu měl nějaký komentář, když jsem tě zrovna překřikoval.

„Tak nějak. Zní to, jako by lidi porušovali žánry, když to převracejí, ale já jsem myslela spíš míchání. Tajemnou zápletku s příběhem o výcviku, víte, jakože zůstat v rámci svého žánru.“

Ne, to je dobrý nápad. To je fantastický nápad. Ne, že to někoho nenaštve. Je to prostě napsání dobré zápletky, protože opravdu nejlepší zápletky bývají směsicí mezi dvěma nebo třemi z nich, zejména v románu.

Můžete zkombinovat, můžete dokonce vzít některé z nich a udělat brainstorming s přáteli, vzít dvě z nich, zkombinovat je a vymyslet svůj velký nápad. Víte, je to jako romantika a tréninková montáž, víte, podvodník, který nutí lidi, aby se do něj zamilovali, se učí, jak být dobrý ve své práci a nebo loupež a méně romantiky.

Prohnilí darebáci jsou asi příkladem toho, o čem mluvíme? Je to takový mix mezi těmito dvěma a podobnými věcmi. Jako že vymyslíte skvělý mix mezi nimi, a to se může stát vaší zápletkou s velkým Z.

„Dobře, omlouvám se. Poslední komentář. Takže pokud se chystáte míchat šifry, tak místo toho, abyste míchali zápletky, míchali své žánry, musíte to stanovit na začátku.“

Ano. Dostatečně brzy.

„Ale možná Firefly, vesmírný western?“

Jo, jo, jo. Takové věci fungují opravdu dobře, zvlášť když se chystáte vzít jednu z těchto zápletek a zasadit ji do oblasti, kam se normálně nedostane, jako třeba tréninková montáž je často, jak jsem říkal, podružná ve sportovních příbězích.

Ale taková je i Enderova hra. Udělal sportovní příběh outsidera ve vesmíru. Z toho se stala Enderova hra s opravdu skvělým konečným zvratem. Hm, ale v jádru dějové struktury je to tréninková montáž. Je to Hoosiers ve vesmíru, že?

A tak tyhle věci stavíte tímto způsobem, a víte, existuje celý žánr románů ve vašem stylu.

„V podstatě říkáte, že pokud se chystáme udělat něco takového, kdy, kdy slibujeme a pak ty sliby jaksi podvracíme, podvracíme, tak způsob, jak obejít to nebezpečí, je předjímat.“

Ano, předjímat a naznačit.“

„Mají nějaké tušení, že to možná nedopadne dobře nebo to bude jinak?“

Přesně tak. Ano. To je to, co bych udělal já. A pak další trik spočívá v tom, že to, co se stane, musí být mnohem víc cool, než si představovali, takže jsou mnohem víc nadšení z toho, co se stane, než z toho, co ztratili.

Teď mějte na paměti, že to, o čem mluvíte, se liší od pouhého selhání na konci. Dobře? To, o čem mluvíš, je něco úplně jiného než to, že nedokážeš zvládnout konec.

Je to příběh s mizerným koncem, který může fungovat úplně v pohodě. To není převrácení, jasné? Podvratnost je, když si myslíte, že je to takhle, ale ukáže se, že je to něco jiného. Je to tohle. Je to tak?

Jako třeba Mr. Miyagi tajně trénoval. Danielson byl tak trochu podvraťák, ale byl tak opotřebovaný, že jste všichni věděli, o co jde. Ale víte, když vám bylo osm, bylo to fakt super. Um, i když vám není osm, je to skvělý příběh. Je to dobrý film. Ale vidíte co? Víš, co tím chci říct?

Selhání na konci není tvůj zvrat. Nedělej ze selhání na konci svůj zvrat. Pořád se může stát, že selžeš, ale nemysli si, že to bude zvrat, dobře? Dobře. Pojďme si tedy promluvit o zápletce, struktuře zápletky a způsobech, jak si ji představit a načrtnout.

Opět doporučuji, i když jste přirozeně, objevitelský spisovatel, zkuste si trochu načrtnout a uvidíte, co vám bude vyhovovat. Zdá se, že u většiny spisovatelů nakonec nejlépe funguje mít nějaký osobní hybrid. Existuje spousta způsobů, jak to udělat, a můžete najít knihy a příručky, jak to udělat.

„Mám otázku ohledně otáčení děje. Třeba když máte zápletku, že je to hrdinská, víte, fantasy nebo tak. A pak se hned na konci ukáže, že je to milostný příběh. Jaké jsou některé věci, díky kterým to funguje?“

Hnízdění či vnoření. Začít hrdinskou vnořenou romancí, uzavřít romanci a pak udělat závěr hrdinské zápletky. Nebo můžeš, můžeš být záludný tím, že to dáš do „závorek“, to funguje. Skončí velká zápletka, ale ještě je potřeba se vrátit zpátky pro kus zápletky, který se skutečně stane velkým koncem.

Během příběhu se zkrátka jedna zápletka zmenšila a druhá naopak vyrostla, takže ta postranní je reálným velkým závěrem. I když pak skončí ta velká, zůstává pocit něčeho nedokončeného, takže to musí uzavřít menší.

„Chcete ty dva různé konce nechat jako opravdu blízko u sebe?“

Zkuste je obě a uvidíte, co se stane. Vyzkoušejte to. Nevím, jestli na to existuje nějaké pravidlo. Jeden film, který to udělal, byl Temný rytíř. A mně se Temný rytíř opravdu líbil, ale udělal to proto, že začíná Jkerem a pak představil další problém.

A jestli jste ten film neviděli, tak vám ho asi nebudu spoilerovat, ale je to fakt super. Jenže pak Jokera porazíme, ale pak si uvědomíme, že se tu děje něco většího, s čím se musíme vypořádat. Je to téma filmu, kde je to tak trochu zápletka, a je to tak trochu téma, koncept, že se to stává ke konci větším.

Takže skončíte s tím, že tohle bylo téma našeho filmu, a tohle je moment postavy na konci.

Zdroj