Roy: „A v nejvyšším bodě nápřahu přijde malé zaváhání. Pukrle bohům.“
Molly: „Eee…pukrle bohům?“
Roy: „Jo. Bohům. Že jste omylná. Že dokonalost je nedosažitelná.“

Kevin Costner a Renne Russo, Zelený svět

Asi všichni známe postavu Montgomeryho Burnse ze Simpsnů. Je to ředitel atomové elektrárny a podle dostupných informací je stále naživu právě díky Blbštajnovu syndromu. Na Montyho útočí nejrůznější nemoci a neduhy stáří. Problém je, že na něj chtějí zaútočit všechny najednou a navzájem se tak blokují. Díky tomu je Monty stále naživu.

V psaní se může velmi snadno stát něco podobného. Jen to nejsou neduhy stáří či choroby, pouze touha vytvářet veškeré stránky příběhu (postavy, prostředí, podzápletky apod.) najednou a pokud možno tak, aby to bylo hnedka dokonalé a nemuseli to už přepisovat. Přidruženou tendencí je snaha udržet stejně naráz všechno v hlavě. Tohle ovšem vede často jen k tomu, že takový autor nevytvoří ve výsledku nic – neustále totiž přeskakuje od jedné věci k druhé a neustále ho/ji pronásleduje pocit, že jinde zrovna uniká něco naprosto klíčového, co už se nikdy nebude opakovat.

Potom přichází frustrace, vztek na sebe samého a člověk se snadno ocitá v začarovaném kruhu, kdy se vlastně nedokáže dostat ani k jakémukoli samotnému psaní.

Jenže stejně jako se dobrý text nerodí na první pokus a prvopis čeká spousta dopisování, dobrušování a mazání, stejně tak nelze komplexní soustavu a soulad prostředí, postav a podání vymyslet na první zamyšlení.

Je to vlastně paralela přístupu Slunce X laser. Jak to funguje?

„Energie plyne,
kam jí zájem kyne.“

The Secret

Slunce je docela příjemná záležitost. Hřeje na tvářích, způsobuje příjemné počasí a tak nějak ho mají všichni rádi, když ho není moc nebo málo. Svítí na všechny strany, ale ani na jednu silněji. Stejně se chovájí autoři, kteří se věnují desítkám věcí, ale žádné důkladněji a žádné po delší čas. Kombinace přeskakování, nedůslednosti a krátkodobosti pak způsobuje, že vlastně jen mluví nebo píšou O tom, co by všechno chtěli provést, místo TOHO, aby to skutečně provedli.

Co takový laser? Ten pracuje s mnohem menším výkonem než Slunce, ale všechen ten výkon soustředí do jediného bodu. Díky tomu je schopen obrousit diamant nebo trefit a spálit rakovinnou buňku. Laser nemusí mít všichni rádi, jenže tenhle paprsek zaměřený jedním směrem je to, co opravdu věcí vytváří, mění a dotahuje do konce.

První verze jakéhokoli textu je sračka – bez ohledu na autorovy schopnosti, zkušenosti a počet svazků na kontě. Nesnažte se pokrýt všechny stránky příběhu nebo čehokoli jiného na první dobrou. Jen se tím zbytečně stresujete. Stres likviduje jakékoli psaní už v zárodku a bere vám i chuť do samotného procesu, takže jen hledíte na monitor a říkáte si: „je, to bude zase k prdu“.

Začínající autoři se často ptají „Jak mám napsat hrubopis?“ tedy první verzi textu. Prosímvás – jakkoli. Je úplně jedno, co z toho vyleze, protože stejně přijdou kontroly, přepisování, přeskládávání a úpravy. Těmi strávíte pravděpodobně delší čas, než jste strávili první verzí. Asi se nad tímhle konstatováním budete vztekat, budete se mě snažit přesvědčit o opaku, ale to je tak jediné, co s tím můžete dělat. Potřebujete mít v první řadě něco v ruce, abyste mohli ladit a brousit.

Smiřte se s nedokonalostí a dovolte si psát sračky. Hrajte si se slovíčky, měňte a přetvářejte. Postupně zjistíte zajímavou věc – čím víckrát tímhle procesem projdete, tím méně verzí budete potřebovat k tomu, abyste byli s textem sami spokojení. Protože:

• se naučíte více sledovat vlastní myšlení
• se naučíte užívat si i ty meziverze
• zjistíte, že si v hlavě skládáte už poměrně slušný text, který toho ladění potřebuje čím dál tím méně
• bude postupně mizet strách z prázdné stránky a psaní bude víc a víc hrou;-)
• čím více praxe, tím více složek příběhu zvládnete najednou

Ať vám to dobře datlí;-)