Pojďme si promluvit o tom děsivém hřbitově autorů. Ano, mluvím o první třetině vašeho románu, která zničí více lidí, než se odvažuju spočítat.
Když jsem pracoval na svém 37. románu, dostal jsem se někam mezi 25 – 33 % knihy. Pak jsem najednou naprosto netušil, co se stane dál. A uvědomil jsem si, kurva, zase je to tady. I ve všech případech předtím byl problém po první třetině knihy. A tipuju, že mnozí z vás se setkali se stejným problémem v naprosto totožné fázi knihy.
Proč se tohle ale děje? Proč se zasekneme vždycky v této fázi? Ano, mám k tomu několik teorií.
Líbánky vs. manželství
Tou první je, že když svůj román začínáte, tak jste na vlně naprostého nadšení. Máte všechno v hlavě, jste jak na speedu a prakticky nevíte, co napsat jako první. Je to jako začátek výletu. Máte všechny zásoby, těší vás krajina a objevujete nové věci. Asi hodinu po začátku cesty se už občas podíváte na hodinky a jedna minuta vám přijde jako 30.
U psaní se děje něco podobného. Dá se to popsat taky tak, že skončily líbánky a je čas na každodenní domácí manželskou rutinu. Takže teď čelíte naprosté realitě a říkáte si jen co to sakra dělám?
Podvědomí vs. dopravní zácpa
Druhá teorie ohledně důvodu se trochu týká té první. Když se podíváte na strukturu románu, hodně lidi by souhlasilo, že v první čtvrtině tak nějak jen představujete věci. Představujete hlavní postavu, co je v sázce, prostředí, záporáka a vedlejší postavy. Všechno tohle představujete a děláte vlastně dvojí šichtu. Protože téhle části knihy musíte věnovat větší pozornost než čemukoli jinému. Je to totiž vaše jediná šance, jak zaujmout čtenáře.
A když to zvořete, tak horko těžko donutíte lidi, aby ve čtení pokračovali. A myslím, že se pak stane následující. Odvedli jste svoji práci, všechno jste představili, ale pak je to jako narazit na dopravní zácpu. Protože máte všechny ty popsané prvky, ale potřebujete je dovést k tomu, aby hrály společně.
Jenže vaše podvědomí si uvědomí, že je to dopravní zácpa a snaží se to všechno uvnitř rozplést. Dostat všechny do vlastních kolejí, což ale ústí do autorského bloku a je to jako agonie.
Jak se skrze tohle dostat? Chci vám dát několik praktických tipů, abyste se před tuhle naprosto kritickou část dostali.
Je to jen dočasná situace
První věc, kterou si zapamatujte, že tahle mlha většinou bude trvat jen několik dalších tisíc slov nebo podobně dlouho. Bude vám to připadat jako mnohem víc, ano, ale bude to opravdu jen takhle dlouho. Pak se dostanete zpátky do tempa a budete schopni pokračovat. Jakmile totiž pochopíte, že si s vámi jen hraje vaše vlastní mysl, tak budete schopni pokračovat rychleji.
Průběžné inspirační přestávky
Zadruhé si dělejte časté přestávky pro čistou inspiraci. Ano, trochu se to tluče s tím, co jsem vám zrovna poradil, tedy sedět a jet dál. Tohle je ale potřeba zmínit. Osobně jdu rád ven se psem, přečtu si kus knihy, kouknu se na seriál. Ale pozor na prokrastinaci. Klíč je v tom, že hledáte jiskru, jednu věc, která vašemu podvědomí dovolí věci propojit a vrátí vás zpět do hry. To by měl být váš cíl, takže když vstáváte od počítače, mělo by to být za konkrétním účelem. Takže když se budete vracet, bude to s něčím, co můžete napsat.
Osobní inspirační hra
Mám pro tyhle momenty takovou malou hru, kterou hraju sám se sebou. Obecně poslouchám hodně podcastů, audioknih a hodně čtu. Dělám ale to, že si pouštím něco naprosto náhodného, seriál nebo film. Nebo jdu sekat trávník a poslechnu si náhodnou epizodu nějakého podcastu. A jednu věc z toho podcastu nebo epizody musím použít v následující scéně.
Takže to poslouchám kvůli tomu, kdy si řeknu hele, tohle je zajímavý, možná bych mohl udělat tohle. Tohle je zajímavá filosofie a náhled, to bych mohl použít tady. Tohle funguje jak magie
Teďka několik spíš univerzálních tipů, myšlenek a principů. Jsou totiž platné skoro vždycky a pomáhají dostat se právě přes tato náročná místa.
Někdo se zbraní
První je tak běžný, až je to prakticky klišé. Když nevíte, kudy dál, hoďte na scénu někoho s bouchačkou. Opravdu to funguje. Jakmile přidáte zbraň, začnou se věcí fakt dít.
Mysl si s vámi prakticky neustále hraje
Dalším univerzálním principem, který jsem vždycky používal. Kdykoli vám slova plynou pomalu, nebo se necítíte tolik zapojení do děje, tak se těmi kapitolami propište rychle. Nepište nedbale, pište rychle. Nasaďte do jejich konce rychlé tempo. Důvodem je opět to, že si s vámi hraje vaše mysl. Jestli se přistihnete u pocitu, že to je mizerie, tohle stojí fakt za hovno, je hodně pravděpodobné, že vaše mysl je rozhozená.
Když se pak vrátíte zpátky s čistou hlavou, když už jste pak trochu dál, zjistíte nejspíš, že je to vlastně docela v pohodě. Jestli se tedy do tohoto stavu dostanete, vždycky předpokládejte, že cokoli vám říká váš mozek (že je to mizerné) není pravda. Většinou je pravda opak, platí to i o kvalitě. Není to tak vždy, ale berte to jako možnost.
Pak se soustřeďte hlavně na to, jak se přes to kritické místo dostat. Napište to co nejlépe a posuňte se dál. Když se vrátíte, často zjistíte, že to tak mizerné nebylo.
Držte se každodenního psaní
Pište každý den, protože moment hybnosti je všechno. Většina lidí se zvedne od počítače, aby si dali pauzu a o 9 měsíců později pořád nic nenapsali. Přestávka v psaní je jedna z nejnebezpečnějších věcí, které můžete v psaní udělat. A v případě třetiny knihy to platí ještě víc. Takže si zachovejte co největší hybnost. Je to jako jít spát poté, co jste se praštili do hlavy. Ne moc dobrý nápad.
Zachovejte si hybnost, i když to bude jen pár set slov, nebo deset či dvacet. To je v pořádku. Dokud děláte pravidelně nějaký pokrok, je to v pořádku. Protože opět, to nejisté místo vydrží jen několik tisíc slov. Takže se přes to nakonec dostanete.
0 komentáøù