Tipy pro začátečníky v psaní povídek. Nejsou to pravidla, nejde o věci, které musíte do příběhu zahrnout a určitě najdete povídky, které všechna tyto tipy porušují. Pokud jste ale v psaní povídek noví a snažíte se dostat do formy, tak vám tyto tipy mohou pomoct. Hodí se tedy pro případy, kdy s tím bojujete, případně bojujete s tím udržet ten příběh malý. V mnoha případech dělá lidem problém soustředit se na konkrétní příběh, tedy omezený rozsah.
Soustřeďte se na příběh, nikoli námět
Je velmi lákavé snažit se udělat nějakou filosofickou pointu nebo námětovou a zároveň ztratit ze zřetele samotný příběh. U povídek s tímhle zápasí lidé víc než u novel. U povídky je v pohodě vyprávět super příběh o zajímavých lidech, pokud chcete právě tohle. Nemusí to být nějaké hluboké sémantické odhalení. A mám pocit, že lidé se tohohle právě u povídek trochu bojí. Stejně jako čtenáři, kteří pak zklamaně konstatují tak tohle mi nedošlo.
Přemýšlíte o vašem příběhu jako o námětu, jako můj příběh je o důležitosti rodiny místo aby byl o konkrétní situaci s konkrétní postavou. Pokud k tomu dojde, tak jste trochu mimo, protože je to opravdu, opravdu podstatný rozdíl. Myslete tedy na příběh v ohledu situace a postav, nikoli jeho námětu. Je samozřejmě v pohodě mít téma a je nejspíš těžké ho nemít. Je taky v pohodě udělat skrze příběh nějakou hlubší pointu nebo ho použít jako komentář. Ale pokud se na to budete soustředit příliš, dost možná může příběh ztratit svou specifičnost.
Buďte specifičtí
Tohle je podstatný nástroj v jakémkoli psaní, ale u povídek je to nejspíš jedna z nejpodstatnějších technik. Pokud u povídky bojujete řekněme s vývojem postavy na malém prostoru, zkuste mít jeden odstavec nebo i jednu větu, která zahrnuje tři jedinečné, specifické a zajímavé detaily týkající se té postavy. Zvláště tehdy, když o nich tyhle detaily něco odhalují, mluvte o něčem hlubším. Ale jen tři věci, zmiňte je někde blízko začátku příběhu a můžete vytvořit opravdu specifickou postavu.
Povídek je obrovské spektrum, máte v nich i postavy, které vám přijdou vyvinuté stejně jako v novele. Očividně o nich nikdy nebudeme vědět tolik co v románu, protože ten má prostě mnohem větší rozsah. Víme toho o nich hrozně moc a vyvíjí se opravdu do hloubky, ale jsou i povídky, kde o postavách nevíme prakticky nic. Můžeme znát nějaké pokroucené kořínky jejich psychiky, ale nevíme třeba ani jejich jméno nebo cokoli konkrétního. A tohle v povídkách najdete všude. Měla jsem jednou povídku o astronautovi, který umíral někde ve vesmíru. A kamarád se mě pak zeptal, jestli znám jeho jméno. Neznám, nikdy jsem mu ho nedala. Pak přišla otázka na jeho vzhled. Odpověď byla stejná, protože kdykoli jsem si ho představila, viděla jsem jen někoho ve skafandru. Znám některé jeho nejhlubší vlastnosti a věci, které se ho týkají, ale neznám jeho jméno a nic dalšího vnějšího.
Když píšete něco opravdu krátkého, jako třeba 2 000 slov, zkuste tato specifika identifikovat. Myslete na specifičnost jako událost. Když jde postava na oslavu, specifikujte oslavu. Oslavují něco konkrétního? Má to nějaké téma? Je to na nějakém zajímavém místě? Specifický detail působí mnohem víc než neurčitost. A když nemáte moc prostoru, chcete, aby všechny prvky odvedly tolik práce, kolik jen dovedou.
0 komentáøù