Některé příběhové rysy mají příjemná, klidná a nesoudící jména. Ta sdělují jejich základní povahu zajímavým a také zábavným způsobem.
A pak jsou tu kreténské zápletky. Takové, na které se vztahuje definice Robera Ebecka z roku 1990. „Jakýkoli bod zápletky, který by šel vyřešit během 5 minut, kdyby se postavy v příběhu nechovaly jako blbci.“
Co je mizerná zápletka?
Pointou je, že některé příběhy jdou přinuceny se odehrát jen díky obdivuhodné demenci všech zúčastněných postav. Jednoduchá řešení budou ignorována a postavy se budou rozhodovat naprosto idiotsky, což povede k velmi předvídatelným mizerným následkům. Celá situace se následně stane co nejvíc spletitou, tedy za cenu skutečnosti, že všichni zúčastnění budou vypadat naprosto idiotsky.
Obecenstvo na takové příběhy obvykle reaguje poukázáním na to, že jednoduchá řešení jsou odsunuta stranou. Bude se také ptát, proč je postavám tak zatěžko vyřešit zcela triviální záležitosti. To pak ústí ve frustraci jak ohledně postav i samotného autora. Obecně není tak hrozné, pokud se publikum na autora naštve, protože udělal něco špatného, protože to aspoň znamená ponoření obecenstva do příběhu.
Pokud se ale publikum nakrkne, že autor postavy ke konkrétním činům donutil, je si vědomo skutečnosti, že autor postavy někam tlačí. Jeho ponoření je následně narušeno.
Jaká je hodnota mizerné zápletky?
Jde o poměrně subjektivní posudek, dá se tu ovšem ponořit do překvapivé hloubky. Je hloupá zápletka pokaždé špatná? Je to zkratka nebo ukázka vypravěčské slaboty autora? Je to vůbec rys příběhu nebo jen kritika mizerného psaní?
No – spoiler alert – nemluvili bychom o tom zrovna tady, kdyby to byla některá z uvedených možností. Idiotská zápletka zní dosti blbě, existují ale způsoby, jak ji přece jenom zprovoznit. A abychom obhájili tuhle možnost, pojďme se podívat na první literární záležitost, kterou tenhle kanál rozebíral: Shakespeara.
Bard ze Stratfordu
William Shakespeare, sám velký bard, napsal za svůj život skoro 40 divadelních her. A prakticky všechny stály na jediné dramatické zápletce – problému s komunikací. Postavy si udělaly nějaký předpoklad ohledně ostatních postav a jednaly na jeho základě. To vedlo k mnoha šíleným situacím v komediích a narůstajícím počtům mrtvol v tragédiích.
Postavy jednaly impulsivně a naprosto iracionálně, ať už kvůli komediálnímu nebo dramatickém efektu. Romeo zabil v záchvatu vzteku Tybalta poté, co Tybalt zabije Merkucia. Když si pak myslí, že Julie je mrtvá, zabije okamžitě sebe sama. To vede k tomu samému u Julie, která se probudí jen několik vteřin po jeho smrti.
Othello je Jagem manipulován do předpokladu, že jeho milovaná manželka Desdemona má poměr. A protože si o žádném tomhle podezření reálně nepromluví, zabije jen chviličku předtím, než se dozví pravdu.
MacBeth a Lady Macbeth zjistí, že MacBeth bude králem, ale přežijí ho Banguovi dědicové, dojdou k závěru, že jediná cesta je zabít krále a pak zabít Banqua a jeho syna. To má zajistit jeho vládu a jedná se o klasické sebenaplňující proroctví. Současně ale ústupek od další možnosti, která by mohla napadnout někoho, kdo nepotřebuje furt zabíjet.
Třeba to, že by MacBeth neměl žádné potomky, nebo případně dceru, která si vezme Banquova syna. Skočí rovnou k předpokladu ohledně vraždy a napíšou si tak scénář vlastního pádu.
Pokud jde o komediální stránku věci, celé finále Večera tříkrálového je komedie záměny identit. Lidé si totiž stále pletou Sebastiana s jeho převlečenou sestrou dvojčetem Violou. A Viola se mezitím kompletně chytla do milostného trojúhelníku.
Nic z toho by se přitom nestalo, kdyby měli všichni zúčastnění trochu jasno ohledně toho, kdo vlastně jsou a co chtějí. Jedna velká upřímná konverzace je tak všechno, co je potřeba k ukončení celé hry způsobem poměrně uspokojivým. Tyto postavy jednají tupě, a to v pravidelných intervalech.
Jednání, které dává osobnostní smysl
Současně ale jednají způsobem, který dává smysl v kontextu toho, kdo vlastně jsou. Romeo je impulsivní, emocionální a všechny své pocity prožívá hrozně silně. To vede k jeho dvěma hloupým volbám, tedy zabití Tybalta a pak sebevraždě.
Všichni ve Večeru tříkrálovém předpokládají, že vědí, ke komu mluví, a tak si svoje sdělení nijak nevyjasňují. Náhodně přitom oslovují Sebastiana jako Violu a naopak. Protože kdo by sakra předpokládal, že osoba, se kterou mluví, je ve skutečnosti tajné dvojče oné osoby?
Othello je představen jako vášnivý a emocionální a Jago aktivně podporuje jeho paranoiu. Aktivně ho odtahuje od Desdemony, takže si ti dva nemohou ujasnit svoje protichůdné výklady.
0 komentáøù