Každé tajemství autorovy duše, každá zkušenost jeho života, každý záhyb jeho mysli se výrazně otiskne do jeho díla.

Ve sbírce povídek Co nosili s sebou těží Tim O´Brien velmi výrazně ze zkušeností z války ve Vietnamu. Vypravěč i hlavní hrdina mají stejné jméno jako autor. Tim to totiž píše pro pocit syrové a absolutní realističnosti. Je to fikce, která se má číst jako non-fikce. Mísí tudíž obojí dohromady.

V jednom z příběhů zmiňuje, že pravda příběhu je někdy pravdivější než ta faktická. Ukazuje tím, že emoční pravda vyprávění dokáže být skutečnější než fakta.

Byl jsem kdysi voják. Bylo tu hodně těl, skutečných těl se skutečnými tvářemi. Ale tehdy jsem byl mladý a bál jsem se na to podívat. Teď, o 20 let později, jsem tu zůstal jen s beztvarou zodpovědnosti a beztvarým smutkem. Tady je příběh. Pravda.

Byl hubený, mrtvý, skoro lahodný muž kolem 20. ležel uprostřed červeného jílu kousek od vesnice Mikei. Svoje čelisti měl v hrdle, jeho jediné oko bylo zavřené, místo druhého byla díra. Zabil jsem ho.

Co dokážou příběhy je, že dají věci do přítomnosti. Můžu se pak podívat na věci, na které jsem nikdy nepohlédl. Mohu připojit tváře ke smutku, lásce a lítosti. A Bože, mohu být statečný. Mohu se dovést k tomu opět cítit.

„Tati, řekni pravdu,“ říká Kathleen, „zabil jsi někdy někoho?“

A já můžu popravdě říct: „Samozřejmě, že ne.“

Nebo můžu říct: „Popravdě, ano.“

O´Brien si zvolil tento způsob vyprávění, aby se podělil o vlastní emoční pravdu.

Tahle kniha je velmi osobně propojena s tím, jak já jako člověk vnímám svět, který se přede mnou otevírá. Někdy je hodně těžké oddělit vnější realitu od toho, jak ji člověk vnitřně zpracovává.

Svým způsobem je psaní s emoční upřímnosti psaním toho, co víte. Stejně jako Tim O´Brien můžete využít události z vlastního života a nakreslit je novými barvami. I když tedy převedete svoje emoce do postav, máte svobodu jim dát nový tvar v rozsáhlejším vyprávění a využít detailů pro vyvolání konkrétních emocí. Vyprávěním máte také možnost prozkoumat životní volby, které jste nezkusili a pocity, které to vyvolává.

V knize Write Naked popisuje Jennifer Probst svoje zkušenosti s psaním romancí. Mluví také o psaní z vlastního nitra:

Moje hrdinka utíká ze svatby skrze okno kostela, protože její instinkt jí prostě velí, aby utekla. Já neposlechla, ale ona ano. Byla jsem schopná prozkoumat tyto co-když momenty ve fiktivním světě, ale učinilo mě to zranitelnou. Otevřela jsem staré rány a prozkoumala je. Ta kniha přetéká emocemi, protože jsem do ní nalila sebe samu.

Zbývá vám ještě 70 % článku.
Chcete-li pokračovat ve čtení, přihlaste se k odběru newsletteru nebo zalogujte.