Proč se v lese u malé vesničky ztrácejí mladí a zcela zdraví lidé?

Zjisti víc

 

 

Sorry, Tolkien není otcem fantasy – tvůrce Hobita má víc úcty, než si zaslouží

Na webu Čeština 2.0 se v jeden moment objevil termín „Naganský syndrom“ vztahující se na Čechy. Jde o nekonečnou adoraci jednoho momentu ze sportovní minulosti a upínání se k němu. Na spotovním úspěchu samotném není nic špatného, ale vracet se k němu po dvaceti letech je trochu mimo mísu.

Ve fantasy komunitě – českou nevyjímaje – funguje ve stejném smyslu „Středozemský syndrom“. Ten je odvozen samozřejmě od autora Pána prstenů, ale obecně popisuje kontinuální adoraci autora a upínání se k jeho dílu i tehdy, když už roky nic dalšího nenapsal (aby taky jo, když je dávno mrtvý). Může jít stejně tak o kohokoli dalšího ale obecně jde o přístup, kdy je určitý autor brán jako jediná a nezpochybnitelná modla fantastiky, aniž by bylo bráno na zřetel, že žánr je mnohem rozsáhlejší a nabízí obrovské množství dalších autorů a děl, která stojí za pozornost.

Opakovaná setkání s panem profesorem

Je tomu 17 let, co nám Peter Jackson dokázal, že nezfilmovatelné dílo může přejít na plátno a bude z toho bomba. V současné době se objevují první detaily o plánovaném mega seriálu na motivy stejné knižní trilogie a setkáváme se s novým kolem veřejného oceňování J. R. R. Tolkiena. S každým novým snímkem ze Středozemě je nám připomenut profesor z Oxfordu a jeho specifická pozice v žánru: jeho epická představivost, jedinečné vyprávění a zakládající role v rámci fantasy.

Moderní fantasy je široká a komerčně úspěšná oblast. Hra o Trůny v produkci HBO je jednou z nejúspěšnějších sérií. Mladý čaroděj Harry Potter vytvořil kolosálně úspěšnou knižní i filmovou sérii, vysoké školy zakládají vlastní famfrpálové týmy a autorka byla jeden čas bohatší než Královna Alžběta. V online světě se pak 8 000 000 hráčů pravidelně připojuje do Azerothu v MMORPG World of Warcraft.

Za co mu vděčí moderní fantasy?

Je zřetelné, že fantasy se vyvinula do oblasti, která ji činí jedním z stabilních a nezpochybnitelných kamenů kultury. Ale kolik jejího úspěchu má skutečně kořeny v Tolkienově vlivu? Zpochybnění Tolkienova statusu jakožto otce fantasy může působit stejně troufale, jako pochodovat vstříc Mordoru hlavní bránou. Ale čím víc se díváte na současnou fantastiku, tím méně Tolkiena vidíte.

Harry Potter rozhodně dluží více Petru Panovi než Bildo Pytlikovi. Morální a politická komplexnost Hry o Trůny – jak v seriálu tak v knihách – rozhodně v Tolkienovi neexistuje. Mimochodem, pokud někoho ohromuje nahota, násilnosti a zrady, tak tyhle prvky byly součástí fantastiky po celá desetiletí. Skutečně, Martin, a s ním valná část významných autorů posledních 30ti let, má s Tolkienem jen pramálo společného.

Tolkien zastiňuje bezpochyby autory díky proslulosti svého jména, a jeho čistota projevu a určitá svatost protagonistů může definovat fantasy v obecném povědomí. Ale skutečná síla moderní fantasy, která činí žánr stále více populárním, jsou kvality pocházející ze zcela jiných zdrojů. Nejdůležitější je paralelní, prakticky čistě americká tradice s kořeny ukrytými v pulpových magazínech – u nás rodokapsy –  20. a 30. let 20. století. Jejich překvapivý vliv a předvídavost v tématech naznačuje, že sofistikovanot nemusí nutně pocházet z oxfordských knihoven.

Kořeny ještě před „zakladatelem“

V širším slova smyslu sahají kořeny fantastiky k samotným základům světové literatury. Co jiného jsou taky Odysseia nebo Beowulf než epické příběhy ve stylu Pána Prstenů? Fantasy v užším moderním smyslu nicméně – tedy oddělená kategorie heroických příběhů se stereotypním středověkým prostředím a mixem magie a nelidských bytostí – začala ve viktoriánské éře. Tohle období zrodilo fantastické příběhy jako Alenka v říši divů Lewise Carrola a Williama Morrise, Britského módního návrháře a propagátora socialistů.

Roku 1894 napsal Morris „The Wood Beyond the World“, což je novela popisující cestu hrdiny do neznámého světa, kde se seznámí s pohlednou hrdinkou a je ohrožován malým obrem. Toto dílo lze vnímat jako přímého předchůdce moderního fantasy psaní.

Tato tvorba začala jako žánr rašit právě s vzestupem pulpových magazínů, levných a ponurých sešitů první poloviny 20. století. Klasickými znaky jsou líbivá obálka, jednoduchý dobrodružný děj, sešitová vazba a levný materiál – proto se jich zachovalo málo, nevydrží dlouho. 

Hlavním z těchto magazínů byly Podivné příběhy (Weird Tales), které začaly vycházet v roce 1923. Založil je J. C. Henneberger, Chicagský novinář, a vycházely tu gotické horory a dobrodružné historky, obvykle zasazené do alternativ středověké Evropy nebo Asie.

Pulpové magazíny

Právě na stránkách Weird Tales nebo konkurence typu Unknown a Magazine of Fantasy a Science Fiction na sebe upozornily budoucí autority žánru. Jedním z nich byl Robert Erwin Howard, stvořitel Barbara Conana, další pak Fritz Leiber, jeden z vynálezců „nízké fantasy“, která zahrnovala kostrbatý realismu a zpochybňovala Artušovské kavalírství ve starém světě. Weird Tales také otiskovaly H.P. Lovecrafta, průkopníka hororu, jehož dystopické vize oznamovaly mnohem modernější fikci.

Autoři těchto magazínů byli současníky Tolkiena, ale operovali v mnohem temnějším prostředí. Howardovy Conanovské příběhy jsou krvavé, jsou sbírkou amorálních zloduchů, brutálního násilí a všudypřítomné akce. Leiber ukázal městskou fantasy v uhlazené formě. Jeho ironická série Lankhmar se odehrává v páchnoucím městě stejného jména, jeho vracející se „hrdinové“ Fafhrd a Šedy Myšilov jsou nájemný žoldák a drzý zloděj. Skrze jejich oči zkoumá Leiber temné stránky lidské povahy. Postavy se pak oddávají naprosto neTolkienovským aktivitám jako chlastání, děvkaření a duely. Tohle je žumpa nespravedlnosti obývaná soupeřícími gildami, konspirujícími kulty a hrdlořezy na zavolání. Lankhmar je živý v ohledu, kterého Středozem pravděpodobně nikdy nedosáhne: při čtení skutečně cítite exotická koření, otevřené stoky a čerstvě prolitou krev.

Tolkien mezitím prezentoval svět dosti jiného druhu fantastiky. Středozem reprezentuje celoživotní práci Anglčičana, který načrtl své báječné rasy, dechberoucí místopis a fiktivní jazyky už v roce 1917, když ze zdravotních důvodů opustil amádu. Jeho první kniha „Hobit“ vyšla v roce 1937. Jak je pro Tolkiena typické, obsahuje hodně nebzepčí a dost pozadí, ale je neuvěřitelně jednoduchá pokud jde o vnitřní morálku. Hrdinská výprava je podniknuta chrabrou družinou, je poražen zlý drak a jsou naučeny důležité lekce životní moudrosti. Samozřejmě je zaručeno, že se na konci zemře důležitá postava – ale je to důstojný odchod, ctihodná smrt bojovníka. „Pán Prstenů“ má větší ambice a grandiozní trilogie, která následovala, je syntézou heroické Anglo-Germánské literatury s podobným černobílým světonázorem přibarevným konflikty 20. století. V Tolkienově pohledu existuje dobro a zlo a velice málo mezi tím. Morální ambivalence oněch amerických fantasy časopisů – a světa, který vlastně opravdu obýváme – obvykle chybí.

Co je Horst Fuchs pro teleshopping

Tolkienova práce provedla bez diskusí důležitou věc: Dosáhla k lidem, kteří nikdy neslyšeli o Leiberovi, Howardovi nebo Podivných příbězích. Kniha se chytla na kolejích a kolonizovala obrovská nová publika, pro které byl tento žánr předtím jen marginálním úkazem někde na okraji a nehodným pozornosti. Jak se Pán Prstenů a Hobit dostávali do povědomí mas fandomů v letech 1960 – 1970, začalo být Tolkienovo jméno a žánr fantasy synonymy.

Na vrcholu Tolkienova vzestupu se zjevila nová síla, která způsobí další vývoj fantasy: hraní jako koníček. V roce 1974 poprvé vyšly první verze hry spojující bojové možnosti a epické příběhy v komplexní PnP (Pen and Paper) hře „Dungeons and Dragons“. A rychle redefinovaly žánr. DnD položily fantastiku před nová publika, lidi, kterým se nechtělo prokousávat stovkami stránek Tolkienových knih, ale chtěli přitom zažít něco fantastického. Mnoho dalších lidí tak mělo k dispozici nástroje pro vlastní příběhy – hry na hrdiny učinily z žánru fantastiky doslova open source.

DnD si půjčily postavy přímo od Tolkienta – smyšlené světy obývali draci, orci, hobiti a trpaslíci. Hlavní designéři hry Gary Gygax a Dave Arneson byli ve Středozemi velmi zběhlí a často se má za to, že hra představovala prvotní generaci tolkienovské fanfikce. Ale její kořeny byly mnohem různorodější. DnD zahrnovaly složitou magii, u které se předpokládá, že je založena na cyklu „Umírající země“ od amerického autora Jacka Vance. Špinavý středověk hry vděčí za víc rozhodně ponurým příběhům Roberta E. Howarda než Tolkienovi pedantskému pastoralismu. Ústředním motivem hry je obvykle honba za pokladem spojená s pobíjením monster a změnami stran během hry – což je na hony vzdálené Tolkienově vznešené družině spojené úkolem na záchranu světa před děsiým zlem.

Tradice Dungeons & Dragons

O čtyřicet let později si mnohem větší vliv po celém světě získal právě ten cynický pohled nejen na fantasy, ale i na širší kulturu a Tolkiena výrazně převýšil. Jak World of Wacraft a další online hry, tak populární karetní série jako třeba Magic the Gathering, vyplývají z vlivů ustanovených právě hrou Dungeons and Dragons. Navíc mnozí autoři odpovědní za nejvlivnější práce post Tolkienovské éry jsou sami hráči. George R. R. Martin hrál „dračák“ dlouhá léta stejně jako Terry Pratchett, autor proslulé Zeměplochy. DnD byly nepochybně inspirací pro Stevena Eriksona a Malazskou ságu v ohledech stavby světa a vypravěčských ambicí, dost možná nejdůležitější sérii poslední dekády.

V kontrastu k tomu se nejvíce tolkeinovské série nacházejí tak nějak na okraji. Brooksova Shannara, překvapivý trhák žebříčku New York Times v roce 1977, je Tolkienovské struktuře a tónu natolik dlužna, že ji dnešní četenáři berou jako jiný záznam stejného. Tohle nemá naznačovat, že by lidé přestali psát nebo číst fantasy, která následuje Tolkienův staromódní tón a morální jistotu. Ale jde o svazky, které jsou v mnoha kulturních ohledech těžkopádné, takže dnešní „klasika – tolkienovky“ – ve fantasy ohledu představují jen drobnou subkategorii mnohem širšího žánru.