Nedávno se mě někdo zeptal, jestli můžu udělat vlog na téma ohledně správných a špatných postupů u perspektiv vyprávění. Osobně píšu nejvíc v první osobě, takže se na to rovnou vrhneme. Takže co rozhodně dělat nebo nedělat v první osobě?

Nezačínejte každou větu s „já jsem“

Zcela přirozeně budete v takovém vyprávění začínat hodně vět s „Já“, protože vaše postava vypráví věci ze své perspektivy. Dejte si ale pozor, ať tak nezačínáte úplně vždycky, protože je to pak velmi zřetelné, když se to děje pořád dokola. Nemusíte se toho bát při psaní prvního draftu, ale při revizích se na to zaměřte a ujistěte se, že se úvody trochu střídají.

Nesklouzávejte z perspektivy

Pokud držíte nějaký pohled vyprávění, neměňte ho. Tohle jsem v poslední době viděla víckrát, hlavně při první osobě, kdy prostě byly úhyby od úhlu pohledu. POV (Point Of View) slip (úhyb) nastává v momentě, když se něco stane z pohledu jiné osoby, než té, z jejíhož pohledu je příběh líčen. Pokud například v první osobě postava řekla: „Máma si myslela, že zase chodím za školu,“ a rodiče to přitom vůbec neřekli, dá se to považovat právě ha úhyb. Postava totiž nemůže vědět jistě, co si její rodiče myslí. Můžete to snadno napravit prohlášením: „Máma si asi myslela, že zase chodím za školu.“ Tedy změníte jistotu v odhad. Není to sice nejlepší příklad, ale musíte všechno filtrovat pohledem vaší postavy. A vaše postava zkrátka nemůže vědět, co si ostatní postavy myslí a co cítí, když k tomu nemá žádné podklady. Lepší příklad – vaše postava stojí k zády k jiné postavě (tudíž ji nemůže vidět), ale jasně říká, co ta druhá postava dělá. To je POV slip. Takže jednoduše – ujistěte se, že se konstantně držíte zvoleného pohledu.

Zahrňte myšlenky a emoce

Tohle je hodně častá věc, na kterou upozorňuju v rukopisech, které rediguju. Často se totiž nemůžu do postavy pořádně vžít, protože se nemůžu dostat do jejího pohledu. A z velké části je to proti, protože často nevím, co si vlastně myslí nebo co cítí. Tohle je podstatné u každého úhlu pohledu, ale u první osoby je to naprosto zásadní. Jde totiž o ten nejosobnější a nejintimnější úhel pohledu. Pointou je to, že jste v hlavě této postavy, takže cokoli se v ní děje, má čtenář vědět, pokud něco cíleně netají. Pokud ale čtenář čte příběh z tohohle pohledu a nevidí postavě do hlavy, je to velmi chladné a odtažité a je velmi těžké se s takovou postavou propojit.

Shoda vyprávění a pohledu

Hlas je podstatný ve všech POV variantách, ale – opět – v první osobě je to zvlášť zásadní. Protože první osoba je samotný hlas. V základu jde o to, že v první osobě promlouvá postava přímo ke čtenáři. Takže všechny slova a fráze, která používáte během vyprávění, by měla být slova a fráze, které by vaše postava opravdu použila. Pokud píšete knihu z dvou POV, čtenář ji má otevřít naprosto kdekoli a okamžitě poznat, která postava je momentálně aktivní jen podle několika vět. Takhle rozdílná by v případě první osoby měla každá perspektiva být. Takže se vždycky ujistěte, že postava mluví tak, jak by opravdu mluvila.

Zdroj: BookishPixie