Jak se máte, přátelé? Tady Abbie a vítám vás zpět. Tady je dnešní otázka:

Je možné ve vašem příběhu vyměnit nebo přidat hlavní hrdiny, ne nutně na začátku, ale třeba kousek dál v příběhu, aniž by čtenář ztratil zájem?

S tím jsem se nedávno musela potýkat, když jsem psala svou poslední knihu, protože tak v polovině hlavní konflikt pro mou hlavní postavu v podstatě skončil. Ale v tu chvíli nastoupí konflikt pro mého druhého hrdinu, který ho převezme a stane se hlavním konfliktem.

Vím, že to zní zmateně. Děje se tam spousta konfliktů, taky jsem byla zmatená, ale hlavně jsem se bála.

Je to snad v příběhu divné?

Ztrácí to zájem čtenáře, když přidáváte protagonisty nebo je střídáte nebo se více zaměřujete na vedlejší zápletky, které se později v příběhu stanou hlavní zápletkou?

Jaký je správný způsob, jak to udělat?

To se dnes dozvíte. Dobrá, pravděpodobně jste už četli příběhy s více než jedním hlavním hrdinou. Já osobně to mám nejraději, ale nebudeme mluvit o sledování dvou hlavních hrdinů, jak se píše většina knih ve stylu střídavého pohledu, které nezačínají se dvěma hlavními hrdiny.

Mluvím o přidání protagonisty, přidání postavy, jež se později stane jakousi hlavní postavou, velmi nedílnou součástí příběhu poté, co jste již určili, koho příběh sledujete. Proto to působí divně.

Jakože, je to legální?

Proč by se měl čtenář zajímat o novou postavu, když už jste stanovili hlavního hrdinu a proč bychom se o něj měli zajímat? Je možné, aby se čtenář stejně tak zajímal o jinou postavu, která nastoupí později a která si nakonec ukradne pozornost?

Ano. Odpověď zní ano.

A já vám vysvětlím, jak a proč to můžete udělat s vaším příběhem. Existuje však několik pravidel, která při tom budete chtít trochu dodržovat, jinak riskujete, že ztratíte zájem čtenáře a vykolejíte děj.

Před pár týdny jsme mluvili o podzápletkách a o tom, jak napsat dobré podzápletky, které neukradnou celou show. A na to tak trochu musíte myslet i zde, když do svého příběhu přidáváte hlavní hrdiny.

Jaká jsou tedy pravidla?

Docela jednoduchá, stačí tři. Zaprvé:

Stanovte, co nová postava pro hlavního hrdinu znamená

Pokud se o ni zajímá, zajímá se o ni i čtenář. To je v podstatě moje základní pravidlo, pokud jde o cokoli v příběhu. Nemůže to mít význam pro čtenáře, pokud to nemá význam pro hlavního hrdinu.

Jak tedy tato hlavnímu hrdinovi záleží na této nové postavě?

I když váš příběh nakonec bude mít dva hlavní hrdiny, vyzývám vás, abyste to udělali. Dejte oběma postavám vzájemný význam, aby měl čtenář lepší důvod se o ně také zajímat. A to znamená (zadruhé), že novou postavu do příběhu vnášejte jen tehdy, když se musí objevit, když se s ní hlavní hrdina setká.

Dobře, takže si říkáte, cože?

Samozřejmě, ale myslím tím, když přidáváte úhel pohledu. Takže můj osobní názor je, že nejlepší čas na to, abyste nové postavě dali úhel pohledu, je, když se s ní setká hlavní hrdina, nebo když se s ní setká první postava.

Proč? Protože hlavní hrdina je naším měřítkem, podle kterého poměřujeme důležitost všeho v příběhu. Takže pokud je to důležité pro hlavního hrdinu, pokud se to stane hlavnímu hrdinovi, stane se to i nám. Žijeme v kůži hlavního hrdiny.

Nyní je to samozřejmě preference a záleží na spisovateli a ne vždy to funguje. Například v knize jako Všechna světlo, které nevidíme, kde celá premisa spočívá v podstatě v tom, že se oba hlavní hrdinové setkají na konci knihy.

Takže ano, existují nějaké výjimky pro styl, ale jako obecné pravidlo mám ráda, když je čtenáři super jasné, proč by se měl zajímat o tuto novou postavu a jak její přítomnost ovlivní příběh.

Což vede k pravidlu číslo tři, budovat konflikt nové postavy nějakou dobu na vedlejší koleji, než vstoupí do centra pozornosti.

Stejně jako u vedlejších zápletek není konflikt této nové postavy hlavním konfliktem příběhu, i když snad bude přímo zapojen do hlavního konfliktu příběhu. Tato přímá angažovanost je to, co způsobí, že čtenáři na této nové postavě záleží a chce ji sledovat až domů.

Je trochu složité vybalancovat, jak velkou část cesty této nové postavy bychom měli sledovat, než vstoupí do centra pozornosti. Takže jediný způsob, jak si to skutečně dobře uvědomit, je nastudovat si několik příběhů, které to dělají dobře. A samozřejmě přichází chvíle, na kterou jste všichni čekali, chvíle, kdy použijeme příklad příběhu.

A jaký bude náš dnešní příklad? Největší showman.

Ach ano. Byla to jen otázka času. Konkrétně dějová linka se Zacem Efem, tedy Philipem Carlylem? Technicky vzato jde o podzápletku, ale rád o Carlylovi přemýšlím jako o samostatném protagonistovi, protože má svůj vlastní příběhový oblouk hrdinské cesty, který se odehrává stranou, a jak film postupuje, vidíme z jeho příběhu víc a víc, až nám na něm nakonec, přiznejme si to, záleží víc než na Barnumovi.

Pojďme to tedy psychoanalyzovat a zjistit, jak můžete vzít vedlejší postavu, představit ji téměř v polovině příběhu a učinit její příběh pro čtenáře stejně poutavým jako příběh hrdiny. V podstatě přidat hlavního hrdinu a posunout pointu vašeho příběhu.

Rozbor Největšího showmana

Dobře, takže když příběh začíná, víme, kdo je naším hlavním hrdinou – P. T. Barnum. Ponechme stranou fakt, že ano, tento film není stoprocentně historicky přesný. Prvních pětatřicet minut filmu nesledujeme žádnou jinou postavu než Barnuma, dokud ho série dobrodružství a nehod nepřivede k mylnému přesvědčení, že to, co ho skutečně učiní šťastným, je mít úctu a obdiv vysokých šarží i prostého lidu.

Přichází Philip Carlisle. Zde tedy přichází první pravidlo představení našeho nového hrdiny. Víme jako diváci, co tato nová postava pro hlavního hrdinu znamená?

Ano.

Přivedení Zacha, tedy Philipa, do cirkusového podniku dá Barnumovi příležitost přilákat širší publikum? To je pro Barnuma důležité, což znamená, že Carlyle je pro Barnuma důležitý, což znamená, že Carlyle je důležitý pro diváky.

Tato bezchybná scéna je také hřebíkem do rakve druhého pravidla, že nová postava se do příběhu dostává jen tehdy, když se musí objevit.

Představte si na chvíli, že bychom od začátku přepínali mezi Barnumovým a Carlylovým pozadím. Nezajímal by nás Zac Efron, kdyby jeho postava byla představena na začátku filmu, protože bychom neměli žádné souvislosti. Jen by to rozdělilo divákovu pozornost, a proto by obě postavy byly pro diváka méně důležité.

Ale takhle je to tak, že do příběhu vstoupí až ve chvíli, kdy musí, a vstupuje do něj s kontextem, čímž dává divákovi důvod, aby se o něj zajímal. Což buduje skvělý základ pro pozdější přepínání pozornosti sem a tam, připravuje vás to na to, abyste se opravdu zajímali o vztah mezi Zacem Ronem a Zendayou, tedy Philipem a Anne.

Nebo možná naše emoce jen umocňuje brilantní hudba, krásná choreografie a bezchybný střih. Ehm, diskutabilní. Ale zpět k původnímu bodu.

Tento film je skvělým příkladem přidání hlavního hrdiny dlouho poté, co diváci vědí, kdo je skutečný hlavní hrdina v tom, že vám na této nové postavě záleží natolik, že se na ni může přesunout celá pozornost po většinu příběhu.

Zdroj

Jaký příběh s podobným mechanismem tě napadá?