Ahoj super komunito! Jsem Ava Jae, tohle je Bookishpixie a dneska se budeme bavit o pěti autorských problémech. Takže být autorem je úžasné a já to miluju, jinak bych autorkou nebyla. Jenže s tím přichází taky spravedlivá porce problémů, které myslím sdílí i další autoři.

Kontroverzní historie vyhledavače

Jeden z mých oblíbených RT panelů probíral některé z nejdivnějších historií prohlížení, které kdy autoři měli. A musím souhlasit, že z toho někdy opravdu mrazí. Například autoři detektivek nebo thrillerů často hledají, jak někoho zabít, jak vraždu zakrýt a podobně. Já si například hledala veškeré podoby mučení, a kolik toho lidské tělo vydrží včetně psychologického dopadu určitých… nepříjemných zkušeností. No, všechno je to výzkum pro knihu… nebo by aspoň měl být…

Když lidem řekněte, že jste autor, předpokládají, že máte hrozně moc času

Upřímně nevím, kde se tohle přesně vzalo, ten předpoklad lidí, že autoři musí mít tuny volného času. Nejspíš si myslí, že když máme dost času na to napsat knihu, prostě toho volna musíme mít fakt hodně. Ale jak vám potvrdí každý autor, takhle to fakt nefunguje. Nikdy nezapomenu, když jsem začala chodit na vejšku, jak jsem někomu přiznala, že jsem spisovatelka. A když ta osoba zjistila, že jsem už napsala několik knih, tak hnedka začala:

„Wow, to musíš mít hrozně moc volnýho času!“

A furt si nadávám za svou reakci, protože mi bylo trapně, byla jsem nervózní, a fakt jsem se do toho nechtěla zamotat, tak jsem jen přisvědčila.

A to jsem neměla. Protože to nebyla pravda. Neměla jsem tuny volného času, jen jsem prostě využila ten čas, která jsem měla. Někteří spisovatelé vstávají v pět ráno, aby psali, někteří jsou zase vzhůru do dvou do rána, aby psali. Píší o svých přestávkách na jídlo, píší, zatímco se starají o své děti, píší po cestě do školy, někdy i během hodiny. Prostě víme, že když to chceme napsat, musíme použít čas, který máme.

Lidé vám hrozně rádi říkají, o čem byste měli psát

Naštěstí se mi tohle už nějakou dobu nestalo, ale vím, že když lidé přiznají, že píšou, často se setkají s reakcemi typu: „Proboha, já mám tenhle super nápad na román. To bys měla určitě napsat. Je to jako Titanic, ale s Čelistmi a Stmíváním, ale ne s upírskou části Stmívání, jen ta fakt populární část Stmívání plus Matrix. Všechno v jednom. Toho by se určitě prodal nejmíň milion výtisků, to určitě napiš.“

Jasně… no věc se má takhle: my ve skutečnosti nechceme psát vaše nápady. Chceme psát ty naše. Jestli máte super nápad na knihu, a myslíte si, že to fakt bomba, tak to napište sami.

Ochromující strach, když mluvíme o svém vlastním psaní

Tak trochu doufám, že tohle je něco, co trochu odejde s časem, ale minimálně v mém případě, když se mě někdo zeptá, o čem zrovna píšu… prostě zamrznu. Když jsem šla na RT, tak jsem si myslela: „Jsem TAK ráda, že se nemusim starat o svou knihu,“ jenže pak se nějaký autor s dobrým úmyslem zeptal, na čem aktuálně pracuju, a moje reakce byla asi:

„No je tam… holka…a kluk…a…výbuch?“

Dobře, možná to nebylo až tak hrozný. Na druhé straně, někteří autoři mají sklony blouznit, když se jich zeptáte na jejich knihu, protože je fakt těžké zahustit to celé do malého balíčku nadšených vět a… ano, je to fakt těžké. Pointou je, že když se nás lidi zeptají, co píšeme, většinou prostě vyšilujeme. Nebo minimálně já.

Jsme celoživotně na emoční houpačce

Cesta spisovatele je plná vrcholů a den. Když začneme psát, jsme super nadšení, a pak psaní totálně nenávidíme. Myslíme si, že tohle je to nejlepší, co jsme kdy napsali a současně jsme si jisti, že je to to nejhorší, co nám kdy odpadlo od prstů. Rozesíláme nabídky a jsme hrozně nadšení, a pak nás usadí to čekání. Nebo se začnou hromadit odmítnutí.

A stojí to za prd.

A pak si najdeme agenta! Nejlepší den v životě! Ale uvědomíme si, že ten proces s oslovováním není úplně hotový, protože přichází poslušnost. A pak prodáme knihu! Jej! A je to to nejlepší a my jsme na vrcholu blaha! Jenže naše kniha nevyjde příští dva roky, a jak to sakra vysvětlíte svojí babičce? Někdy máme celé spektrum vrcholů a pádů v jednom jediném dni.

Být autorem je náročné. Ale kdyby to bylo pro každého, tak by na tom nebylo nic tak zvláštního.

Zdroj: Bookishpixie