Ahoj super komunito. Jsem Gabe a tohle je Bookishpixie. Když jsem se koukal na nedávný stav Ask Me Anything, všiml jsem si několika otázek na ukázání VS říkání (show VS tell). Jmenovitě se lidé zdáli zmateni tím, kdy ukázat a kdy říkat a jestli mají vůbec říkat. A proč to vypadá, že je tu spousta úspěšných autorů, kteří používají říkání, když každý prohlašuje: „ukazuj, neříkej“.
Takže si to pojďme vyjasnit. Většina lidí ví, že obvyklá rada je: „Ano, ve svém psaní byste měli víc ukazovat než říkat.“ V tomhle případě existuje zajetý způsob, jak o tom přemýšlet. Ukazujte tehdy, když popisujete, říkejte tehdy, když vysvětlujete. Takže si pojďme probrat dobré a špatné chvíle k říkání.
Některé dobré momenty pro říkání místo ukázání zahrnují, když ukazujete ubíhání času. Hrozně moc knih se často odehrává během týdnů, měsíců nebo let. A potřebujete být schopni poskytnout čtenáři informaci o tom, že uplynul nějaký čas, aniž byste z toho dělali velké téma.V zásadě potřebuje čtenáři říct asi toto:
„O 3 hodiny později“ nebo „další den“ nebo „o 2 týdny později“ nebo „o rok později“.
A potřebujete se přes tu dobu dostat rychle, takže to řeknete. Potřebujete to říct, protože jinak byste museli popisovat všechen ten čas mezi tím. Jenže celý důvod přeskočení dopředu je, že se v tom mezičase nestalo nic zajímavého. Proto to nechcete ukazovat. Podobně chcete taky přeskočit nepodstatné chvíle života postav nebo chvíle bez děje.
Co tím mám na mysli?
Například nepotřebujeme vidět vaši postavu, jak vstává z postele, dává si sprchu, čistí si zuby, fénuje si vlasy a tak dále. Tyhle denní momenty, kdy se neděje nic podstatného. Chcete to přeskočit, abyste se dostali k podstatě (masu:-) vašeho příběhu a za tímto účelem potřebujete říct a prohlásíte: „když se připravili“ nebo „když odešel z domu“ nebo „když skončila škola“ a tak dále.
Další moment, kdy se často hodí říct, i když ne vždycky, je pokrytí pozadí nebo historie. No, bývají určitě chvíle, kdy bude mnohem efektivnější ukázat historii nebo pozadí skrze flashback, ve kterém popíšete, co se stalo. Někdy je prostě lepší to jednoduše shrnout.
Jak poznáte rozdíl?
No, upřímně to často závisí na vás a vašem rukopise a na tom, jak důležitá je ta která událost. Teďka si proberme některé momenty, kdy byste rozhodně neměli říkat: Když píšete emoce nebo smyslové popisy, skoro vždycky to chcete popsat nebo ty věci ukázat. Myslím, že zvláště u emocí je tohle hrozně důležité.
Vždycky je účinnější reflektovat, jak emoce ovlivňují postavu v jejích myšlenkách a reakcích místo toho, abyste jen řekli „byl smutný“ 🙁 Podobné pravidlo se vztahuje na smyslové popisy. Skoro vždycky je efektivnější popsat, co postava cítí, vidí nebo na co sahá místo toho jenom říct „vonělo to sladce“.
Dalším místem, kde je obvykle lepší se vyhnout řečení, jak jen to jde, je během začátku. Začátek je místem, kde chcete čtenáře vtáhnout dovnitř a opravdu na ně zapůsobit tak, že se budou cítit jako součást příběhu. Jenže když ten příběh začne tunou vysvětlování, je mnohem těžší toho docílit. Vysvětlování vytváří odstup a je mnohem riskantnější dělat tohle právě na začátku příběhu, protože čtenář se ještě nechytil.
Takže se tomuhle opravdu chcete co nejvíc vyhnout. Zatímco chcete ukazovat mnohem víc, než říkat, jsou chvíle, kdy je vhodné říct, a klíčové je naučit se obojí vyvážit.
0 komentáøù