Která ze dvou technologí dokáže přežít sama o sobě?

Zjisti víc

 

 

Jenna Moreci: Jak jako autor zvládnout sebepochybnost

Ahoooj všichni.

Takže jste se rozhodli stát se spisovateli. Mysleli jste si, Hele, mám ráda knihy. Asi jednu napíšu. Bude to legrace. A víte co? Psaní knih je legrace. Až na ty případy, kdy je to naprosto hrozné. Po cestě narazíte na milion věcí, které vás povedou ke zpochybňování vašeho rozhodnutí, proč jste se vydali zrovna po téhle cestě.

Je tu editování, propagace. Pokud jste společensky opravdu nešikovní, je tu určitá nutnost mluvit s lidmi. Ale ta největší stížnost, kterou od aspirujících autorů celkově slyším, je sebepochybnost během psaní rukopisu.

Udělali jste si osnovu, začali jste to psát, mysleli jste si, že to bude super. Ale najednou vám to všechno připadá jako kupa hoven. A tenhle moment naprosté pochybnosti o sobě samých rozhodně není jednorázová záležitost.

Ne ne. Vrátí se k vám ještě několikrát. A pak znova a znova.

Užijte si to.

Pokud se tedy snažíte vyrovnat se sebepochybností, mám pro vás 5 tipů, jak se před tenhle mentální pahorek dostat. Existuje spousta částí psacího procesu, které z vás budou doslova vysávat život. Nepotřebujete k tomu ještě přidávat vlastní sebedestruktivní mozek.

Číslo jedna – pochopte, že je to naprosto normální

Kdykoli si mi lidi stěžují na to, že trpí sebepochybností, vždycky to vypadá, že si myslí, že tenhle problém je čistě na nich. Že nikdo další netuší, jak se zrovna cítí. Ha ha, to je roztomilé.

Souboj se sebepochybností je velmi přirozenou součástí psacího procesu. Ve skutečnosti si myslím, že pokud o svém rukopisu v nějakém momentu nepochybujete, není to zrovna dobré znamení. Nejste žádná zvláštní sněhová vločka, která se kroutí a víří v blizardu zoufalství. Tahle ochromující sebepochybnost se rozhodně netýká jen vás.

Pokud se s tím museli vyrovnat všichni další autoři, pak to čeká i vás. Vítejte do zasraného klubu. Některé kluby dostanou krásné špendlíky a cedulky se jmény, my fasujeme jen úzkost. Netuším, proč se k nám vůbec kdokoli přidal.

Hlavně pro lidi z kreativních oborů je naprosto přirozené pochybovat o svých instinktech nebo dovednostech. Vytváříme naprosto z ničeho celé světy, to je hrozně skličující. Navíc když přijde na hudbu, knihy nebo obecně umění, každý má nějaký názor. To, co dělá jakékoli umění dobrým, je vysoce subjektivní záležitost.

A tohle je velmi děsivé. Berte tedy v úvahu, že čas od času o sobě pochybovat se od vás prakticky očekává. Nebylo by lidské ani vlastně normální, pokud byste o směru své knihy nebo celé kariéry čas od času nepochybovali.

Když se s tímhle srovnáte, pochybnosti nezmizí úplně, ale bude trochu jednodušší s nimi pracovat.

Číslo dvě – přestaňte číst svůj rukopis

Hodně autorů má tendenci číst si svoje věci právě tehdy, když se cítí jako nejhorší možní autoři na světě. A to je hrozná chyba. Když se zrovna cítíte autorsky na dně, je úplně jedno, jak reálně dobrá je vaše práce. Všechno, co jste napsali, vám bude připadat jako obsah kanálu, který někdo vylil na silnici.

A nejen, že je čtení vlastních věcí v tomto stavu zcela zbytečné psychické mučení, také může vaší knize docela solidně uškodit. Znala jsem hodně autorů, kteří měli právě tohle negativní období, kdy o sobě pochybovali, popírali svůj talent a tak dále. A právě z toho důvodu se rozhodli vymazat celé kapitoly opravdu dobrého materiálu. Někdy i úplně celou knihu.

Hrozně přehnaná reakce. Jste v sebedestruktivním nastavení, tak si to nevylévejte na svém díle. Co vám ta kniha kdy udělala? Teda kromě toho, že vám zničila život?

Takže co dělat, když se cítíte jak hořící hora autorského trusu, ale pořád potřebujete tu zatracenou věc dokončit? Dejte se do práce, pokračujte v psaní, ale pokud to není absolutně nezbytné, nečtěte nic z toho, co jste napsali.

Minimálně ne do dalšího dne. Zkuste se plně soustředit na to, abyste na stránky přidávali nová slova. Nestarejte se o ta, která už tam jsou. Tohle vám docela dost dobře může zachránit celou knihu.

Číslo tři – Sežeňte si druhý nezávislý názor

A ať bude odkudkoli, ať není od těch kreténů, kteří konstantně kritizují naprosto cokoli, co uděláte. Srát na ně. Pokud se ve vaší psací cestě vyskytuje někdo, kdo vám opravdu poskytl cennou podporu, teď je ten pravý čas se na něj obrátit. Ideálně se slovy Ahoj, prosím zachraň mě.

No neříkám vám, aby vám někdo za každou cenu říkal, že jste ten naprosto nejlepší autor v celém vesmíru. Protože to není pravda a hlavně vám to vůbec nepomůže. Ale oslovení někoho, kdo vám dá pozitivní, současně však upřímnou zpětnou vazbu, vám pomůže určit, jestli je ta sebepochybnost oprávněná, nebo jen přílišná reakce na cokoli.

Možná vám ten někdo řekne, Hele, tahle kapitola je opravdu docela pomalá. Asi to trochu zabolí, ale minimálně jste určili konkrétní problém, takže s ním můžete něco udělat.

Když vám ale ta samá osoba řekne, Cože? Neblázni, ta kapitola je super, může to být to pravé, co potřebujete, abyste se z té krajiny hnoje dostali.

Bohužel, na druhý názor se nelze vždycky dostatečně spolehnout. Občas prostě není kolem nikdo, kdo by vám pomohl postavit se na nohy. Což nás přivádí k…

Číslo čtyři – Pozitivní afirmace

Když jsem byla v osmé třídě, kluk ze třídy mě před zbytkem dětí zahnal do kouta a kompletně rozebral mou tvář, protože jsem se mu nelíbila. Všichni moji vrstevníci se na to dívali a smáli se. Jaká je pointa toho příběhu? Ne to, že to dítě je kretén, což byla, ale že si pamatuju tenhle moment, který se odehrál před 15 lety.

Na druhé straně si nepamatuju jedinou pochvalu, kterou bych obdržela během devátého ročníku. To ukazuje na to, jaký kretén dovede být lidská mysl. Průměrný člověk si totiž mnohem lépe pamatuje veškeré negativní věci, které o něm někdo řekl, na rozdíl od těch pozitivních.

Jakožto autor obdržíte od haterů obrovskou spoustu kritiky a nadávek. Někdy to budou vaši přátelé či dokonce rodina. A jakmile vám někdo něco vydá, mohou se na vaši adresu ozvat naprostí cizinci. Jak milé.

Současně s tím ale po cestě narazíte i na spoustu pozitivního ohlasu, nadšení a podpory, což vás může opravdu motivovat. Ne tedy v případě, že si z toho nebudete vůbec nic pamatovat. Jak se tedy vyhnout tomu, abyste zapomněli veškeré pozitivní ohlasy, které k vám lidé vyšlou?

Zapište si je.

Kdykoli mi někdo pošle něco opravdu hezkého, tak si udělám screenshot a někam si to uložím. Ideálně do složky na počítači Milé věci. Protože jsem superorganizovaný kyborg, má tenhle adresář ještě podsložky. Mám adresář vyhrazený pro Evu, mám jeden pro nový rukopis, mám jeden pro vlogy.

A pak mám jeden jen pro věci, které mě rozesmějou.

Kdykoli pak udeří pochybnosti a já se je snažím setřást, prostě ho zkontroluju. Otevřu to, co vypadá nejrelevantnější a prohlédnu si všechny ty hezké věci, co o mě kdy lidi řekli.

Pointou tohohle není počechrat vaše ego, ale připomenout si, že i když si sami nevěříte, někdo další ve vás věří. Takže když se někdy cítíte jako oslí penis, potřebujete se jen oklepat a připomenout si, že vám lidé fandí.

Což mě přivádí k poslednímu bodu.

Číslo pět – fanděte si

Někdy prostě nemáte adresář takových hezkých věcí. Někdy vám další lidi nefandí.

Tudíž máte dvě možnosti. Můžete se vyvalovat v jezeru sebelítosti a sebepohrdání, nebo se zvednout a pokračovat dál.

Vím, že to není lehké. Vím, že se cítíte jako v pekle. Byla jsem tam taky. Ale kdyby psaní knihy bylo tak jednoduché, tak to dělá skutečně každý. Existuje důvod, proč v tomhle odvětví uspěje tak málo lidí. Protože je to kurevsky těžké. Takže pokud chcete být jeden z těch lidí, co si uvědomili svůj sen, musíte být tvrdí a odolní.

To znamená, že když se objeví tyhle pochybnosti, tak si řeknete Srát na to, stejně to napíšu. Je v pohodě dovolit si tohle cítit. Je v pohodě dát si chvilku na to vyventilovat to, být naštvaný nebo plakat. Ale nemůžete na tom místě zůstat navěky. Nakonec se totiž musíte vrátit k práci.

A právě tohle jsou chvíle, které oddělují autory od aspirujících autorů. Autor je jen aspirující autor, který dokončil tu zatracenou knihu. Pochybovali o sobě, asi chtěli tu zatracenou věc vyhodit z okna. Nějak ale dokázali zatnout zuby, sednout si na prdel a odvést svou práci.

Takže pokud zrovna zažíváte sebepochybnosti, buďte bez obav. Byli jsme tam všichni a je to naprosto normální. Ale musíte se naučit být na své vlastní straně a krýt sami sobě záda. Fanděte si. Zvedněte se, když se cítíte na dně, a vraťte se k té knize.

Zdroj: WiritngWithJennaMoreci

Upozornění: Veškeré návody, tipy a rady ohledně psaní je na místě brát právě jako rady a tipy, nikoli neotřesitelnou pravdu vytesanou do kamene. Je možné je porušovat a mnoho úspěšných autorů to dělá. Prvním krokem k funkčnímu porušení pravidla je však jeho dobrá znalost aneb Naučte se pravidla, abyste věděli, jak je správně porušit;-)

Související články

Ellen Brock: Jak na skutečně děsivé a efektivní záporáky

Ellen Brock: Jak na skutečně děsivé a efektivní záporáky

"Záporák je hrdina druhé strany." George Raymond Richard Martin Ahoj lidi, tady je Ellen Brock, editorka. Dneska budu mluvit o tom, jak napsat opravdu děsivého a efektivního záporáka. Většina autorů pracuje se záporákem jako skoro jen s dodatečnou myšlenkou. A tohle...

Líbí se ti článek? Lajkni / sleduj / sdílej, ať ti nic neuteče.

Jestli ti dokonce nějak pomohl v psaní nebo tě přivedl na nějaké další myšlenky, zvaž podporu webu.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *