Ahoj a vítejte na Psacím mistrovství s Jessicou Brody. Tato videa obsahují psací tipy a techniky, které posouvají vaše psaní a vaši psací kariéru na další úroveň. V tomhle videu se s vámi podělím o 5 tipů, jak udělat vaši knihu více filmovou, tak se do toho rovnou pustíme. Lidé mi často říkají „moje knihy jsou filmové, hodně recenzentů a čtenářů říká, že se čtou jak film.
Nejdřív mě ten komentář zmátl, protože mi to přišlo, jako že to přece nejsou filmy, jsou to knihy. A pak mě to trklo – aha, samozřejmě, že se čtou víc jak knihy, začala jsem psaním scénářů, můj táta je scénárista a používám metodu scénáristické zápletky na tvorbu osnov všech svých knih. Takže jo, moje knihy připomínají filmy, protože často používám scénáristické techniky právě v knihách, aby víc připomínaly filmy a tudíž je má zápletka obvykle rychlejší tempo.
Ale větší otázka je, proč tyhle techniky používám a jak mohu předat tuhle schopnost, kterou jsem ani nevěděla, že mám, někomu dalšímu, kdo by taky chtěl svou knihu udělat více filmovou a možná v rychlejším tempu. Takže po dlouhém přemýšlení jsem dokázala rozebrat můj psací proces v tomto ohledu a určila těchto 5 tipů.
Tip první: pište krátké kapitoly
Když se zamyslíte nad filmy, tak mají scény, nikoli kapitoly. A scény jsou často jen na několik minut. Ve skutečnosti se scénáristé učí nemít dlouhé scény, které by trvaly 10 stran, což by se rovnalo 10ti minutám ve filmu. Naučí se zvolit tempo, udržovat scény krátké a vybrat momenty, které vás dovedou k rozuzlení. Rozjedete se, hýbete se a dostáváte se k další scéně.
Já vlastně píšu svoje kapitoly stejným způsobem a omezuju kapitoly na jednu důležitou informaci, jeden bod. A obvykle přemýšlím v rámci scén, nikoli kapitol, což mi pomáhá se soustředit na tu jednu informaci, kterou chci pokrýt, abych mohla rychle posunout zápletku. Kdykoli si sednu k psaní kapitoly, zeptám se kdo je ve scéně a co chce. Jako třeba chtějí projít školní chodbou, aniž by si jich kdokoli všiml.
Pak se zeptám, co je konfliktem takové scény, nebo jinými slovy, co té postavě brání ve splnění jejího cíle projít tou chodbou, aniž by si jí někdo všiml. Odpovědí by mohlo být třeba video, jak postava zvrací během talentové soutěže, které se stalo přes noc virálním. Protože všichni viděli video a všichni vědí, kdo postava je, pracuje scéna s tím, že postava vstupuje do školy v naději, že si jí nikdo nevšimne a pak poběží hned na záchod.
Střih. Další krátká kapitoly, jeden cíl, jeden konflikt. Scény nebo kapitoly udrží tempo vaší novely, čtení bude lehké a trefné jako váš oblíbený film. Moje kapitoly bývají dlouhé 3 – 6 stran, nejvíce 10.
Tip druhý: zakončete každou kapitolu cliffhangerem, zjevením nebo zvratem
A ano, já prostě miluju, když čtenáři visí na ději. Pokud jste četli moje knihy, tak víte, že nemůžu vystát myšlenku, že někdo, kdo čte moji knihu, dokončí kapitolu a pak si řekne „super, všechno uzavřeno, teďka to můžu odložit a vrátit se k podstatnějším věcem“.
Ne. Tahle kniha je pro tebe to nejdůležitější, musíš zjistit, co se stane dál, proto se vždycky snažím představit nějakou novou informaci na konci každé mojí krátké kapitoly. Tahle nová informace nemusí být něco, co změní všechno a otřese zemí jako nalezení mrtvoly ve vaně, ne takový obrat, může to tak samozřejmě být, ale něco takového nechcete na konci každé kapitoly, to byste z toho trochu zešíleli. Může to být jednoduše nový nápad, který má postava, nové zjištění skutečnosti nebo prostě jen skončení scény bez plného vyřešení toho, co ta scéna představila.
Jako třeba v příkladu, který jsme použili, že postava neví, že existuje to virální video jejího zvracení během talentové show, které se stalo virálem a možná to neví ani obecenstvo. Takže pak vběhne na záchod, vytáhne telefon a vidí zprávu od nejlepšího kamaráda, která říká „ať budeš dělat cokoli, nekoukej se na Youtube“ a bum, konec scény. Teďka máte postavu a čtenáři ví, že si musí přečíst další kapitolu, aby zjistili zbytek.
Tenhle způsob tažení čtenáře skrze příběh pomocí malých mrkviček je výborný způsob, jak udělat knihu v pocitu rychlého tempa jako film, protože jakmile se čtenář dostane na konec té kapitoly, uvědomí si, že ta další je jen asi čtyři stránky dlouhá, takže si ji rychle přečte, jen aby zjistil další střípek a pak to udělá znovu. Takhle napíšete knihu, kterou nemůžete odložit.
Tip třetí: použijte pro knihu scénáristickou metodu tvorby zápletky
Filmový byznys dlouho zjišťoval, jak udržet lidi v sedačkách, nebo přesněji na okraji sedaček po celé roky. Odpověď je nicméně velmi prostá. Potřebujete zápletku, která se pohybuje. Nemyslím horizontální pohyb, myslím vertikální. Emoce jdou nahoru a dolu, nahoru a dolu, hlavní postava získá, co chtěla, ztratí, co chtěla, její cíle nejsou její cíle, měla super den, měla hrozný den, porazila padoucha, porazil ji padouch.
Je to to, čemu ráda říkám zápletka skákacího míčku a a jeden z nejlepších rozborů tohohle efektu, který jsem našla, je v knize Save the cat od Blakea Snydera, o které jste mě slyšeli mluvit dřív. Tahle kniha je celá o tom, jak vystavět vaše filmy, ale hádejte co? Knihy a filmy jsou oboje jen příběhy, takže metoda výstavby funguje i pro knihy. Proto vlastně teď píšu Save the cat píše knihu, která vyjde u Speed pressu na podzim roku 2018, ale do té doby mějte oči na stopkách na mých stránkách a stáhněte si ukázku zdarma.
Ta zahrnuje úvod do metodologie, která je v základu 15 bodů stavby zápletky společně s příklady z populárních knih, které se těmito body řídí. Odkaz k tomu postu je tady, můžete si stáhnout zdarma.
Tip čtvrtý: konflikt, konflikt, konflikt
Co mají všechny vaše oblíbené filmy společné? Jsou vyplněné konflikty. Konflikt je skoro v každé scéně a nemluvím rozhodně jen o akčních kouscích. Nejlepší romanťárny a nejlepší komedie jsou taky plné konfliktu. Pokud mi nevěříte, jen se podívejte na Bridesmaids. Naše knihy musí vyplněné konflikty – nic se nemůže nikomu podařit jednoduše, hlavně ne hlavní postavě. Pokud se to stane, čtenář ztratí zájem a dostanete ten obávaný komentář o pomalém tempu nebo ještě hůř „nedočteno“.
Proč? Protože tam nebyl žádný konflikt. Nikdo, komu fandit, nic, kde by čtenář vydržel dost dlouho, aby zjistil, jak to všechno bylo. Už to funguje, tak proč bych měl číst dál? Konflikt a problémy a nepořádek je to, co čtenáře ukotví. Přidání konfliktu do každé scény, i třeba více droboučkých nejen
udrží čtenáře zapojeného a toužícího číst dál, ale také učiní knihu víc filmovou, protože filmoví diváci jsou zvyklí vidět ve filmech konflikty. Nechceme filmy, kde holka získá kluka během prvních deseti minut a pak je všechno krásný po zbytek filmu.
Ne. Chceme vidět, jak ti dva trpí, chceme je vidět za to bojovat, chceme vidět, jak si to nakonec zasloužili, protože to je moment, kdy cítíme, že jsme si to zasloužili i my.
Tip pátý: vložit detektivní linku do každého žánru
Řeknu vám tajemství. Až doteď jsem nikdy nenapsala klasickou tradiční detektivku, ale napsala jsem tunu detektivních linek do svých dalších příběhů. Jo, dokonce moje teen komedie mají něco takového, co neodhalím až do konce. Říkám tomu schovávat míček. Proč ty neustále metafory s míčkem? Obvykle se to točí kolem nějakého tajemství, které postava odhalí později v příběhu. Začnu dávat náznaky k tomuhle tajemství velmi brzy během knihy.
Malinké zmínky tu a tam, nic velkého, něco dost malého pro hlavní postavu, co ovšem čtenář vypustí jako nepodstatné. Jenže to je. A jak příběh pokračuje, naznačuju víc a víc a tajemství se stává větším. Má větší vliv na postavu, a pak se najednou postava i čtenář zastaví a řekne „Počkat, nebylo tohle naznačeno dřív, o co vlastně jde? Ha ha, mise splněna.
V 52 důvodů, proč nenávidět mého otce, jedné z mých teenage komedií, je záhada, co se vlastně stalo matce hlavní postavy, a jaká to vlastně byla osoba. Ta milá, jak to postavě všichni říkají, nebo možná něco jiného, něco, co před ní všichni skrývají. Záhada začíná se zamčenou kanceláří jejího otce. Je vždycky zavřená, takže proč po tom pátrá? Ale jak potom příběh pokračuje, začne nad tím uvažovat – je tam něco, co nechce, abych viděla?
Pak přijdou další a další náznaky, až se tam nakonec Lexi vloupe do té kanceláře a najde, co hledala. A víte co? Stane se to zrovna ve chvíli finálního vývoje, kdy to potřebuje nejvíc. Jaká to šťastná náhoda, mít takovouhle malou detektivku nebo tajnou linku. Vine se příběhem a udrží čtenáře zapojené, takže budou hádat a budou otáčet stránky. Nemusí to mít obrovskou roli v zápletce, jen to musí na člověka trochu štěkat, aby četl dál. Místo aby šel někam ven a koukal se na cizí film a cizí příběh.
0 komentáøù