Budu mluvit o 5 obvyklých kamenech úrazu, které lidé dělají při draftování a o některých řešeních, jak se s nimi vyrovnat.
Úraz první: mnoho projektů, které nikdy nedokončíte
První problém jsou lidé, kteří začnou mnoho draftů, ale žádný z nich nikdy nedokončí. Tohle se děje, když skáčete mezi nápady. Píšete klidně 10 věcí najednou, jenže pak vás to přestane bavit, vzdáte to a opustíte je. Jde tedy o autora, který končí s tunami nedokončených draftů, ale nikdy kompletní povídkou nebo novelou.
Pro mě je tohle znamení, že zatím nejste na psaní novely připraveni, žádný z vašich nápadů zkrátka není ten pravý. Je ovšem trochu rizikové přemýšlet o „pravém nápadu“, protože je to koncept dost nepolapitelný. Ve skutečnosti musíte na samotném nápadu nějak pracovat, abyste k tomu „pravému“ dospěli. Vzít tedy základní motiv a rozvinout ho, aby to stačilo na plnou novelu.
Když ale někdo jen tak skáče od jednoho k druhému, je to celkem jasné znamení, že nic z toho nedrží. Taky je to hodně běžné, když se opravdu poprvé snažíte o novelu a byli jsme tam všichni. Myslím, že jsem sama měla 3 nebo 4 nedokončené knihy, než jsem konečně narazila na motiv, který jsem dokázala skutečně dovést do konce.
Takže potřebujete buď brainstormovat nápady, dokud nepřijde ten, který ve vás opravdu zarezonuje, nebo vzít jeden z těch nedokončených a zcela jasně a pevně se rozhodnout, že to dovedete do konce, ať se stane cokoli. A pak to potřebujete opravdu udělat. To znamená rozvoj toho nápadu, aby měl víc konfliktu, risku, vývoje postav, zápletky, podzápletky a tak podobně.
Jedním z možných postupů, když si zvolíte nápad, je naplánovat zápletku zpětně. Začnete na konci u finále a pak zpětně budujte to, co k němu vedlo. Takhle to dělám u svých thrillerů, ale funguje to i u dalších žánrů. Třetí akt potřebuje něco velkého, co představuje změnu pro vaši hlavní postavu a od toho můžete pokračovat zpátky, abyste se ujistili, že máte dost materiálu pro celou novelu.
Posledním tipem je vyzkoušet si NaNoWriMo (National Novel Writing Month). Jde o komunitní událost, kde jste nuceni pokračovat bez ohledu na okolnosti. Může vás to protlačit právě tím místem, na kterém jste se do této chvíle vždycky zasekávali. Naučíte se přemýšlet za chůze, přicházet s konflikty a prostě se pohybovat dopředu. Někdy to pomůže a věci podobné NaNoWriMo vás mohou protáhnout do konce.
Úraz druhý: Přílišné držení se jednoho nápadu
Jsou lidé, kteří se tak zamilují do jednoho tématu nebo nápadu, že ho zkrátka nechtějí opustit a pořád na něm pracují. Draftují to několik let, několikrát to přepisují a stejně tolikrát to nabízejí k vydání. Zkrátka to nedokážou opustit. Viděla jsem lidi, co se jedné knihy drželi víc jak 5 let, klidně i 8 a je to upřímně jedna z nejsmutnějších věcí, co se dá spatřit. Protože když to nefunguje a následně to ani nikdo nechce, musíte se prostě pohnout dál. Potřebujete začít psát něco nového a upřímně, to je moje jediná rada pro tento případ. Musíte napsat něco nového. Nikdy se totiž nenaučíte pořádně dovednosti, které potřebujete pro vlastní posun – abyste se případně mohli vrátit k tomu nedokončenému – když se neposunete a nenapíšete něco nového.
Jinak řečeno, v 90 % případů opravdu musíte nechat tu věc být. Když to nefunguje, tak to prostě nefunguje. Musíte ji zabít, prostě ji nechat v šuplíku a zatratit ji. Existuje malé procento případů, kdy takhle dlouhé držení se nějakého námětu občas pro někoho funguje. Jenže tyhle případy jsou natolik vzácné, že nechci ranit nikoho z vás tím, že se máte tohoto draftu držet navěky. Minimálně napište něco nového, abyste se pak později mohli k té proklaté věci vrátit, když budete odpočatí.
V základu se totiž nemůžete nikdy srovnat s knihou vašeho srdce, pokud se dostatečně nevycvičíte na psaní jiných věcí.
Úraz třetí: Jeden nápad, nikdy nedokončený
Tohle je možná ještě horší verze druhého problému, kde se autor drží po celé roky jednoho nápadu, aniž by ho kdy dokončil.
Obvykle se v takovém případě vyskytují následující věci. Strach z napsání té knihy, protože je pro vás natolik důležitá, že se bojíte toho ji zvorat. Případně nemá dost konfliktu, vývoje a dalších prvků, takže to vlastně není nápad, který by unesl rozsah novely. Jenže si tohohle nejste vědomi, protože jste se nedostali dost daleko na to, abyste to zjistili. Jen o tom přemýšlíte a stavíte svět.
Většinou jde o projekty, které mají sice tunu nápadů, ale žádnou reálnou zápletku. Nebo vám obecně zkrátka chybí nějaký prvek motivace. Myslíte si, že chcete napsat knihu, ale opravdu to tak je? Protože kdybyste to opravdu chtěli, nepsali byste ji právě teď? Tohle totiž není nic jiného než prokrastinace. A rozdíl mezi skutečným spisovatelem a „spisovatelem“ je, že ten skutečný opravdu píše svoje knihy.
Potřebujete se kopnout do zadku a říct, že to opravdu budete psát. Napište tu pitomou knihu, nebo napište něco jiného. Což je stejná rada, kterou jsem dala pro bod druhý. Potřebujete čistý stůl a něco, s čím jste se nepatlali tak dlouho a co je čerstvé. Něco u čeho jste se ještě psychicky nezasekli a prostě to napsat.
Nejspíš to nebude dost na to napsat knihu, ale asi vás překvapí, co dovede totální vyčištění stolu. Opět je to o vlastním vývoji a naučení se věci dokončovat. Naučíte se taky něco nového o vlastním psacím procesu. A když budete pracovat na něčem méně důležitém než knize vašeho srdce, může být nakonec mnohem jednodušší dokončit i tu původní věc.
Další věc, kterou často vídám, že lidé, kteří se takhle pořád točí v kruhu a jen brainstormují, jsou vlastně intuitivní autoři. Jsou to průzkumníci, kteří se snaží být snovači (zahradníci snažící se být architekty). A části tohoto vývoje je myšlenka, že potřebují mít ohledně knihy stanoven každý detail ještě předtím, než to začnou psát. Protože to je něco, co je autorům tradičně říkáno. Jenže oni se snaží vydedukovat všechno o knize, než ji začnou psát, protože si neuvědomují, že to jde naprosto proti jejich procesu.
A tohle umí pěkně vyděsit, takže doporučuju začít něco nového a zkoušet to metodou pokusu a omylu. Zkuste jakoukoli myslitelnou metodu psaní knihy, abyste zjistili, jaký proces u vás opravdu funguje. Neexistuje totiž jedno řešení, které by se dalo adaptovat na všechny případy a všechny příběhy, ani na každého autora. Může u toho opět pomoci NaNoWriMo, protože máte vnější tlak, který vás nakopne do zadku.
Úraz čtvrtý: Neschopnost odstranit „fan“ z fikce
Tohle je velmi specifické hlavně pro autory fanfikce. Je to pro lidi, kteří byli velmi produktivní při psaní fanfikce a rozhodnou se posunout od psaní jejich milované fanfikce ke skutečné fikci. Problém je, když uděláte jenom povrchní změny, takže to vlastně není schopno stát samo o sobě jako originální práce. Je velmi očividné, že je to reálně jen fanfikce věci XY.
Jak v takovém případě postupovat? Upřímně, většinou je odpovědí zkrátka odstup a potenciálně posunutí se od té oblíbené věci. Protože pokud nemáte emoční odstup na to, abyste udělali skutečně reálnou změnu, díky které už to nebude fanfikce, pak ta kniha nebude nikdy fungovat způsobem, kterým chcete. Bude u ní stále hodně znát, že jde jen o odvozeninu z fanfikce. Takže odstup, musíte se odpojit a dát tohle co nejvíc k ledu.
Potřebujete se oprostit od fandomu, což bývá velmi těžké. Ale upřímně, když nejste schopni tohle provést, nejspíš nejste připraveni na to psát originální fikci. Tohle je otázka určitého hledání vlastní identity a musíte se na to opravdu zeptat hlavně sami sebe. Je také potřeba být reálně tvořiví, ne jen přebírat věci odjinud a trochu je upravovat. Vyžaduje to zkrátka větší myšlenkovou práci.
A budu se opakovat, ale často pomůže opět napsat něco nového. A tahle nová věc by rozhodně neměla být fanfikce, neměla by mít nic společného s vaším fandomem, potřebujete něco, co je zcela na zelené louce, jak dlouho budu tohle opakovat. Potřebujete zcela nový námět/novelu. Takovou, kterou můžete napsat od začátku do konce a udělat na ní nějakou editaci, abyste se naučili něco o vašem vlastním psacím procesu.
Přesouváte se tím do oblasti, kde vaše schopnosti budou zákonitě slabší, když jste předtím psali fanfikci. A to není shazování, sama jsem psala fanfikci, takže mluvím z vlastní zkušenosti. Psaní fanfikce má některé obrovské výhody a některé obrovské nevýhody. A potřebujete zcela odlišnou knihu, nebo klidně dvě tři, abyste se naučili, jak psát skutečnou knihu. Pak se můžete klidně vrátit k tomu původnímu projektu a dopřát mu práci a péči, kterou vyžaduje, aby dokázal stát sám o sobě.
Úraz pátý: Neochota ubližovat postavám
Jste tak fxovaní na váš příběh a vaše postavy, že se doslova bojíte nebo nejste ochotni jim udělat cokoli špatného. A protože se postavám nestane vůbec nic špatného, váš příběh postrádá jakýkoli konflikt. Tudíž se nic neděje. Pokud jste na tohle narazili někde v půlce prvního draftu a poznáváte se v tom, první rada je dokončit ten draft. Dostaňte se zkrátka nějak na konec. Protože je podle mě lepší dokončit, než se zaseknout někde na půl cesty a pak to nikdy nedokončit.
Tohle je něco, co podle mě leží víc v editaci, takže se aspoň naučíte pořádně editovat. Takže to dokončíte, vrátíte se na začátek a řeknete si, že se toho musí stát víc. Které body jsou v příběhu zcela kritické, kde se může postavám stát něco špatného, můžou se projevit jejich chyby a mohou se mizerně rozhodovat. Tím se z toho stane editační projekt s prostým účelem zašpinit takhle celý příběh, aby se v něm opravdu něco odehrávalo.
V základu potřebujete být tvrdí na sebe a také na věci, které milujete, aby ve výsledku nebyly nudné. Nuda je to nejhorší, co se může každému příběhu stát.
0 komentáøù