Ahoj, jsem Claire Fraise, oceněná autorka YA příběhů. Dělím se tady o psací tipy, které můžete sami použít při své tvorbě a které mně osobně pomohly. Proces každého z nás je naprosto odlišný a vaše cesta k nalezení správné metody se bude nejspíš lišit od kohokoli dalšího. Mým cílem je tedy jen podělit se o zdroje a rady, které jsem já osobně shledala nejužitečnějšími. Co funguje u mě, nemusí fungovat u vás.

Osobně zkouším psát první drafty hlavně na rychlost, protože většina z toho je odpad. Potřebuju jen dostat nějakou verzi slov na stránku, než se budu starat o kvalitu, opravy a revize.

Stále je tu však několik věcí, kterých se při psaní prvního draftu bojím a dost na ně myslím. Nevytvářím ho tedy bez rozmyslu a nechci, aby to byl úplný odpad. Dneska se s vámi tedy podělím právě o tenhle přehled. Výsledkem je, že i když je ta první verze zmatená, dá se nějak použít a sděluje tu základní kostru příběhu, kterou chci vyprávět.

Konflikt příběhu

První věcí, která mi dělá starosti, je centrální konflikt příběhu. Každá kniha má hrdinu, který něco chce, a protisílu, která mu stojí v cestě. To vytváří řadu výzev, které musí postava překonat, aby získala to, co chce. Střet těchto dvou sil vytváří konflikt vašeho příběhu, respektive vzniká jím samotný příběh.

Příběh o ženě, která jde do obchodu koupit mléko, bude poměrně nudný, pokud nasedne do auta, dojede do obchodu, koupí mléko a vrátí se domů. Aby byl zajímavý, musí píchnout kolo, narazit na tlupu oživlých zahradních trpaslíků, kteří ji chtějí zabít, nebo se setká se zlem, které vykoupilo všechno mléko a chce zabránit komukoli dalšímu, aby měl mléko.

Pak se s tímto zlem dostane do boje, aby získala jednu láhev. I takový příběh bude zajímavější než první verze, protože v něm bude nějaký konflikt a budou se dít nějaké věci.

Než si tedy sednu k psaní prvního draftu, chci mít jasnou ideu toho, co postava chce, co jí bude stát v cestě a jakým hlavním výzvám bude čelit. Nemusím vědět všechny tyhle překážky, ale potřebuju znát povahu hlavního konfliktu, kterým se budu pohybovat.

Hlavní úseky zápletky a struktura

Tohle je druhá věc, kterou chci vědět v momentě, kdy usedám k psaní první verze. Osobně se považuju za velkého snovače. I když ráda věci při psaní objevuju a nedávno jsem zjistila, že jsem průzkumník víc, než jsem tušila, stejně potřebuju znát základní strukturu. Abych při psaní rovnou věděla, k čemu mířím a odkud.

Když to nemám, většinou ztratím hybnost a zarazím se někde uprostřed příběhu. Začnu být totiž zavalená tím, na co všechno dávat pozor a je to fakt frustrující. Takže mi pomáhá mít v osnově vyznačené velké konflikty. Nemusím vědět o každém drobném střetu, ale vím, kdy se postava poprvé setká se záporákem, kdy bude první záchrana a kdy a jak dojde na finále.

Vždycky tak vím, k čemu se zrovna blížím, i když nevím, co všechno se stane po cestě. Ty první nápady, které jsou v osnově, většinou nejsou ty nejlepší. Můžu si na začátku myslet, že mám tu osnovu opravdu dobrou, že jsem se překonala. Jenže když už s tou knihou nějakou dobu pracuju a mám více verzí příběhu, uvědomím si, že jsou lepší možnosti.

Že jsou lepší způsoby řešení konkrétních problémů či příležitosti, které jsem nejdřív neviděla, když jsem tu strukturu navrhovala poprvé. Takže s osnovou rozhodně neuzavírejte nějaké trvalé svazky a moc se na ni nevažte, protože se bude měnit. Mějte ale vždy na paměti hlavní motiv a směr. Minimálně potřebujete znát konflikt a konec, i když nemáte rádi osnovu.

To vám totiž pomůže udržet při psaní směr, který se však může postupně měnit. Pomůže vám to ale prohrabat se tím prvním draftem, který bývá obvykle nejtěžší.

Znalost postav

Ještě před prvním draftem chci znát aspoň základní povahu postav. Postupně je poznám mnohem víc na začátku a pak opravdu dobře na konci. Tehdy mám jasný obrázek, o koho vlastně jde. Obvykle jim nekladu všech 99 otázek, to mi připadá trochu přehnané.

Chci mít ale základní představu, o koho jde, aniž bych nutně potřebovala všechna přání, strachy nebo traumata z dětství. Tohle všechno obvykle odhaluju právě během prvních draftů, protože pak se můžu vrátit a editovat to.

Když jsem například psala They Stay, věděla jsem jen to, že Shiloh je hodná a tvrdohlavá, tvrdá holka, která vyrostla v domácnosti plné zneužívání. Francesca byla jemná duše podobná Luně Lovegood, která na hřbitově viděla ducha. Miles byl geek přítel Shiloh a Jonah byl hajzlík s podivnou minulost, který byl uvnitř ve skutečnosti hodně citlivý a měkký.

Tyhle základní ohledy v jedné dvou větách v odrážkách se za celou dobu prakticky nezměnily, jen se při psaní postupně prohlubovaly. Objevovala jsem, jací ve skutečnosti jsou a co je k tomu vedlo. Taky píšu z pohledu první osoby, takže každý pohled postavy potřebuje mít svůj jedinečný hlas, který působí přirozeně.

S každou další knihou jsou silnější, ve třetím díle se odlišují jasněji než v prvním, protože je stále víc a víc poznávám.

Tvar prostředí

Čtvrtá věc, kterou mám ráda ujasněnou, je prostředí a jak věci vypadají. Jsem totiž hrozně vizuální autorka, ráda vidím věci v hlavě, obrazy a místa i postavy. Vidím to uvnitř jako film, tohle se snažím přetavit na stránku. Ráda mám aspoň základní představu o okolí, stejně jako o vzhledu postav.

Testuju to tak, že zavřu oči a opravdu předstírám, že na těch místech jsem a dívám se kolem sebe. Když se opravdu cítím, jako bych tam byla, pak můžu začít psát.

Psací rutina a proces

Poslední, co si chci určit před prvním draftem, je způsob samotného psaní. Ráda si určuju denní počet slov, protože dostat se přes první verzi je pro mě opravdu těžké. Kdysi jsem je psala hrozně ráda, shledávala jsem ten tvůrčí proces hrozně osvobozujícím. Zamlouvalo se mi, že tuhle verzi nebude nikdy číst nikdo další, bylo to prostě jen moje bezpečné místo, kdy můžu tvořit a přicházet s mnoha nápady i šílenostmi.

Hrozně mě to bavilo, ale u několika posledních knih to bylo jiné. Zjistila jsem, že první verze mi dělá čím dál tím větší problémy, protože mi mozek hnedka skákal k editacím a perfektnímu výsledku. Chtěla jsem to mít hnedka dokonalé, což ovšem u prvních draftů nikdy nefunguje.

Proto mi to poslední dobou dělalo spíš problémy. Ty denní počty slov jsou proto opravdu užitečné, protože to potřebuju jen nějak dostat na stránku. Potřebuju to jen dostat ven a soustředěním se jen na tohle se udržím v pravidelném pohybu.

Je pak jedno, jestli těch 3 000 slov za den nestojí za nic, ale mám aspoň o 3 000 slov víc a jsem blíž dokončení příběhu. Vytvářím tak návyk, kde si jen optimalizuju rychlost.

Všechno tohle, co jsem zmínila, shromáždím na jednom místě, než začnu vůbec psát, aby to bylo jednodušší, když už reálně píšu. Osobně je pro mě nejlepší psát ráno, používám tedy počítání denních slov. Píšu ve sprintech, zkouším 15 minut, kdy cílím na 500 slov.

Většinou i toho poslouchám soundtracky, miluju ty hororové nebo Harryho Pottera, ten mi z nějakého důvodu fakt pomáhá. Taky k tomu miluju kávu, většinou ji piju ve stejnou dobu, takže jsem si ji už spojila s psaním.

Tahle verze fakt není o kvalitě. Vím, že hodně lidí edituje už při psaní, ale já to zkusila a opravdu to není proces, který by mi fungoval.

Zdroj: WriteWithClaireFraise