Co pomůže starému kostlivci od bolestí hlavy?

Zjisti víc

 

Jerry B. Jenkins: 5 tipů na dokonalé ovládnutí psaní v první osobě

Ahoj, tady Jerry B. Jenkins, probíráme tu všechno, co se týká psaní. Dneska konkrétně psaní z první osoby. Takové příběhy vyprávíme už od dětství a používáme já, mě, můj. Je to naprosto nejjednodušší způsob, jak sdělit a předat nějakou zkušenost. Stejně tak jde o nejlepší způsob psaní, hlavně pokud jste začátečník.

Proč? Jednoduše proto, že dovoluje vyhnout se některým častým problémům.

V první řadě mi dovolte vůbec definovat POV (point of view) neboli perspektivu vyprávění, protože jde reálně o dvě věci.

Zaprvé je to hlas, kterým příběh sdělujete. První osoba používá já, mně, moje, druhá osoba ty, tě, tvoje, třetí osoba on, ona, ono.

Současně s tím definuje i možnosti vaší postavy. Perspektivu je tak potřeba vnímat jako kameru, skrze kterou se příběh vyjevuje čtenáři. Perspektiva postavy odpovídá čtenářům na otázku Čí je tenhle příběh? Než se pustíme do čehokoli dalšího, je třeba, abyste věděli hlavní pravidlo perspektivy.

Je totiž potřeba, abyste jednu a tu samou perspektivu používali v jedné scéně, lépe v kapitole, ideálně v celé knize. Častou amatérskou chybou je pak skákání z hlavy do hlavy (tzv. head hopping). Tedy přepínání perspektivy postavy uprostřed scény. Je to jeden z důvodů, proč vám hlavně v začátcích psaní doporučuju psaní v první osobě. V ní je totiž mnohem těžší tento základní princip porušit.

Na tuto radu můžete namítnout, že hodně klasik z minulých staletí i dříve bylo psáno právě v tomto vševědoucím pohledu. Autoři skákali mezi několika postavami, jejich myšlenkami i pohledy. I některé současné romány takhle pracují, jsou však vzácné. Vyžaduje to navíc perfektní kvalitu všeho ostatního, aby šlo právě tohle přehlédnout.

To nemá nic společného s mou vlastní kvalitou, já pracuji jako autor 50 let. Takže vám radím oceňujte klasiku, ale nesnažte se ji napodobovat.

Jak se tedy skákání z hlavy do hlavy a vševědoucímu pohledu vyhnout? Představte si vyprávějící postavu jako kameru, vaše oči a uši a omezte se jen na to, co si ta postava může myslet, vidět a slyšet. Pamatujte, že jste omezeni jejím nebo jeho pohledem. Proč tedy používat POV první osoby? Protože vás nutí k perspektivě jedné postavy.

Nejčastějším způsobem vyprávění z první osoby je, že vypravěč je hlavní hrdina, vypráví tedy svůj vlastní příběh. Další možností je první osoba vyprávějící příběh z pohledu někoho jiného, než hlavní postavy.

Tohle jsme udělal ve svém prvním románu, ze kterého pak byla 13dílná série. Jmenoval se Margot, takže byla hlavní postavou. Vypravěčem v prvním osobě byl ale její budoucí přítel. Ten tak mohl upozornit na charakterové rysy hrdinky, kterých si ona ani nemusela být vědoma. Kdyby to vyprávěla ona, klidně by je zakryla.

Psaní v první osobě také přispívá k silnému vývoji postavy. Někteří slavní autoři střídají vyprávění v první osobě, třeba William Faulkner. Vyžaduje to ovšem hodně cviku a pečlivé plánování. Rozhodně se tak chcete dobře naučit základy, než budete zkoušet něco takto komplexního.

Teď mi dovolte nabídnout 5 tipů pro psaní v první osobě. Ačkoli je to celkem intuitivní, umí to být i dost zrádné.

První – vyhněte se přeskakování

Už jsem to zmínil, vyhněte se přeskakování mezi postavami. Ano, vím, že jsem řekl, že první osoba to dost eliminuje, ale stále se do toho dá sklouznout poměrně snadno. Pamatujte si, že jste omezeni na pohled vašeho vypravěče. Takže i když můžete spekulovat o tom, jak se někdo další cítí nebo co si myslí, nemůžete to říct jako fakt.

Jinými slovy můžete napsat, že Mary vypadala problematicky, nikoli Mary byla problematická. Píšete z pohledu jedné postavy, nikoli obou. Nemůžete tedy sdělit její myšlenky, aniž byste spadli do vševědoucího pohledu přítomnosti v její hlavě.

Druhý – vytvořte opravdu silný hlas

Omezení se na pohled jedné postavy vám pomáhá vytvořit jí skutečně jedinečný hlas a způsob vyjadřování. Jak by to mělo znít? Představte si, že chcete nadšeně sdělit něco kamarádovi. Mělo by to mít vnitřní vášeň, nadšení a zápal. Vy v tomhle stylu vyprávění jste to, co chcete na stránkách.

Jak tento vás vlastní hlas použijete ve fikci? Jednoduše ho půjčíte přímo postavy. Měla by se pak projevovat stejně vášnivě, jako když vy sami vyprávíte příběh, který má někoho zaujmout.

Třetí – pozor na střídání časů

(platí hlavně pro angličtinu)

Přirozeně je tohle riziko při jakémkoli psaní, ale v první osobě to zvlášť praští do oka. Třeba Běžel jsem k autu a zjistím, že jsem zapomněl klíče. Minulý čas je nejčastější, ale i jinak platí jeden vybrat a držet se ho.

Čtvrtý – ukazujte, neříkejte

Ukazování spouští divadlo v hlavách vašich čtenářů, takže ve čtenářské zkušenosti získávají vlastní roli. Říkání jen pasivně předává informace.  Dovolte čtenářům, aby věci dedukovali bez toho, že jim řeknete jednoduše ihned vše. Podívejte se, jak toho dosáhla Suzanne Collins v Hladových hrách.

Když se proberu, druhá strana postele vedle mě je studená. Moje prsty se jen natahují, aby našly Primino teplo, najdou ale jen zmačkané prostěradlo. Musela mít špatný sen a zalezla si k matce. Samozřejmě, že to udělala. Dnes je Den sklizně.

Amatér by napsal Moje sestra Prima byla vyděšená, protože Den sklizně znamenal že může zemřít. Collins nám ale dá dost informací na to, abychom na to přišli sami.

Pátý – nechte svítit další postavy

Dovolte i vedlejším postarám mít své momenty slávy. Vytvoření jedné, uvěřitelné a životaschopné postavy neznamená, že by ty ostatní měly být jakkoli ignorovány. Tohle je asi nejčastější obava, kterou od autorů slyším. Cítí se totiž psaním v první osobě omezeni. Dumají nad tím, jak by mohl vlastně čtenář takto poznat další postavy.

No, učiní tak úplně stejně, jako do dělá hlavní postava. Tedy odhadováním a dedukcí jejich osobností a myšlenek, touhy a podobně. Tedy na základě toho, co řeknou, jak vypadají a jak se chovají. Když budou viděny skrze oči vypravěče, mohou být odhaleny jako lháři nebo upřímní lidé, autentičtí nebo falešní.

Pokud si děláte osnovy, budete si asi chtít vyhradit předem nějaký čas na zmapováni jejich motivace a vlastností. Tohle totiž dodá vašemu vypravěči zajímavější postavy, se kterými pak může interagovat.

Jestli je pro vás psaní průzkum bez osnovy, budou se postavy projevovat a odhalovat během samotného psaní. Takže tolik základy psaní v první osobě.

Zdroj: JerryBJenkins

Upozornění: Veškeré návody, tipy a rady ohledně psaní je na místě brát právě jako rady a tipy, nikoli neotřesitelnou pravdu vytesanou do kamene. Je možné je porušovat a mnoho úspěšných autorů to dělá. Prvním krokem k funkčnímu porušení pravidla je však jeho dobrá znalost aneb Naučte se pravidla, abyste věděli, jak je správně porušit;-)

Související články

Originalita

Originalita

Neexistuje nic nového. Ale vymyslím originální příběh, i kdyby mi to mělo trvat až do tepelné smrti celého vesmíru. Ach. Být originální. Svatý grál spisovatelů. A jsme tu od toho, abychom jim pomohli vymyslet skutečně. Ve skutečnosti mám svůj vlastní velmi originální...

Diane Callahan: Anatomie scény

Diane Callahan: Anatomie scény

Scény jsou stavebními bloky příběhů. Každá scéna v novele přispívá nějakým způsobem k příběhu, ať už skrze charakterizaci, atmosféru, nebo pokrok zápletky. Při průzkumu anatomie scény začneme kostrou celku, pak se ponoříme do základních orgánů, a skončíme kůží –...

Líbí se ti článek? Lajkni / sleduj / sdílej, ať ti nic neuteče.

Jestli ti dokonce nějak pomohl v psaní nebo tě přivedl na nějaké další myšlenky, zvaž podporu webu.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *