Na přechodu obou silnic způsobila trojice koťat nemalý poprask. Následoval ho ještě jeden další, protože pár aut do sebe ťuklo a jejich majitelé se momentálně hádali o to, kdo je větší kretén.
Druhá část sledovala kočky, které bez problémů překonávaly zábradlí a jejichž skoky naprosto neodpovídaly jejich velikosti. Korunu tomu nasadilo to, když se Cynx vydala procházkovým krokem kolmo po stěně jednoho z domů a zhruba ve výšce hlavy dospělého člověka si dřepla a – jak už to tak mají kočky ve zvyku – začala si lízat zadek.
První chodec k ní stočil zrak a upadl, když ho jeho neodbytná dceruška, kterou kočky vůbec nezajímaly, zatáhla důrazně za ruku. Jsa hnán rodičovskými povinnostmi už se na hýbající se Cynx nepodíval a jeho hlava si ji zpracovala jako něco, s čím se nemusí více zabývat.
To už kolem sebe ale zvíře mělo trojici pozorovatelů, jednoho chytřejšího než druhého.
„Ta je tam určitě nějak přilepená, chudinka, takhle trápit zvířátka,“ poznamenala starší dáma s taškou na kolečkách.
„Paní, to je pitomost, to by se takhle nehýbala,“ oponoval jí jakýsi pán s kufříkem a plastovými brýlemi, které si neustále posouval na nose.
„Hele a není to normálně robot? Jak se říká těm, co vypadaj fakt jak lidi?“ nadhodila další řešení mladá dívka s piercingem ve spodním rtu potahující z cigarety.
„Myslíte android,“ poznamenal brýlatý. Pokrčil rameny.
„Tak dělaj se v Japonsku umělý holky na píchání, tak proč by nemohli udělat robotickou kočku, která drží na zdi,“ pokračovala kuřačka v poměrně konstruktivních úvahách o původu zvláštního kočičího druhu.
Cynx je nevnímala, dokončila hygienu a vydala se po stěně ještě výš, protože ji hrozně zaujalo několik dlouhých listů čouhajících z květináče přes okraj nedalekého parapetu. Pohybovaly se a kočka je hypnotizovala pohledem překonávajíc přitom tlapkami kámen za kamenem.